Tak takhle se dá popsat jeden z nejkrásnějších ostrovů světa. Ostrovy Fidži leží v jihozápadním Tichém oceánu asi 2 000 km od Nového Zélandu. Málokdo z nás má to štěstí zavítat na Fidži. Asi většina dá raději přednost Kanárským ostrovům nebo Malorce právě pro jejich dostupnost. Ale i když nemáte na Fidži namířeno, můžete se nechat očarovat kouzlem těchto ostrovů prostřednictvím následujících řádků.

Nasedám na londýnském Heathrow do letadla. Přes deset hodin letu na palubě britských aerolinek a budu v tropech. Příjemná představa, ale na druhou stranu si říkám, jestli jsem spíše neměl dát na radu své kolegyně a letět na „Kanáry“. Ale pozdě litovat. Letadlo se pozvolna snáší na malé letiště v Nadi. První, co mě probouzí z dlouhého letu, je příjemně teplý a značně vlhký vzduch. Teplota vody i vzduchu je něco málo pod 30 °C. Na Fidži je v podstatě celý rok léto s průměrnou teplotou 25 °C. Pokud tedy plánujete, že ostrovy navštívíte, a nevíte kdy, odpověď je snadná. Kdykoliv, protože na Fidži není rozdíl mezi lednem a červencem, hezky je tady po celý rok. Procházím pasovou kontrolou, kde se na mě usmívají úředníci v sukních, jejichž těla zdobí velké bílé květy. První, s čím se záhy každý turista setká, je uvítací ceremoniál. Skupina několika domorodců Vás za doprovodu rozličných hudebních nástrojů přivítá. Opravdu nevšední uvítání, které znepříjemňuje jen jeho komerční pojetí. Následně je totiž každý turista oslovován agenty z cestovních kanceláří, kteří neodbytně nabízející své služby. Pokud odoláte, máte vyhráno, ušetříte až 30 % z ceny za ubytování. Takové jsou provize cestovních kanceláří. Pokud se ubytujete přímo v hotelu a zaplatíte na místě, dostanete zpravidla tuto slevu. Já jsem to štěstí bohužel neměl.

Nadi je 30tisícové město, kde kromě restaurací, obchůdků se suvenýry, trhy s exotickým ovocem najdete i hinduistický chrám. Nadi a jeho přilehlé okolí jen překypuje hotely různých kategorií, které zde rostou jako houby po dešti. Většina turistů zde tráví jen svůj první den a den před odletem. Téměř každý míří na nějaký ten malý pohlednicový ostrůvek s plážemi. Viti Levu, hlavní ostrov, nenabízí takové možnosti jako ­­­­­malé ostrůvky.

Druhý den, hned jakmile si odpočinu, opouštím Bay View Hotel na předměstí Nadi a nasedám na autobus do přístavu. Autobus sváží zdarma ze všech hotelů turisty, kteří cestují se společností South Sea na nějaký ten ostrůvek poblíž. Spolu s dalšími asi dvaceti turisty nasedám na menší loď, která, jak se zdá, pod tíhou těžkých zavazadel stěží obstává. Houpeme se ze strany na stranu. Usedám a loď vyráží směrem na souostroví Yasawa. Můj cíl je Tavewa, poslední zastávka této plavby. Po chvíli spolu se dvěma Švédkami vstáváme ze svých míst a usedáme sice bez komfortu, ale s dobrým výhledem na palubu lodi. Každý z nás cestuje do jiného resortu. Loď pak vždy zastavuje u nějakého ostrova, aby nás pár lidí opustilo nebo abychom nabrali někoho dalšího. Zdárně doplouváme na Tavewu, jsem v cíli. Přesedáme na malý člun, který nás za 10 dolarů neodváží víc než sto metrů k pobřeží. Je to trochu drahé za ten kousíček cesty, ale co naplat, i tady se podnikání zřejmě daří.

V Coral View mne a ještě jednoho Skota srdečně vítá majitel resortu. Prohodí pár slov na uvítanou a už nám nabízí oběd. Oběd s radostí přijímám, cestou mi opravdu vyhladovělo. Pak nás majitel ubytovává v Buru. Buro je takové typické obydlí ze slámy, ve kterém žijí místní obyvatelé. Není to žádný přepych, ale originalitu to v sobě skrývá. Turistů je nás tady něco přes dvacet. Personál, který tvoří místní rodiny, se stará o fungování tohoto resortu. Je to takový rodinný podnik, kde místní personál bydlí a zároveň je součástí resortu.

Tavewa má rozlohu asi tři kilometry čtvereční. Procházka kolem dokola mi trvala dvě hodiny. Je to sice malý ostrov, ale co víc si přát. Jsem tady proto, abych si dobře odpočinul a vychutnal krásu zdejších pláží. K tomu mi zdejší ostrov náležitě postačuje. Nabízí se mi zde skvělá atmosféra, ale i poklidné relaxování na pláži. Snad jedinou nevýhodou je, že jsem trochu mimo dosah civilizace, není zde žádná restaurace, žádný obchod ani telefon.

Slyším zvuk tamtamu, jenž oznamuje večeři, a tak se všichni scházíme v jídelně. Nic si zde nemohu koupit, jsem odkázán jen na místní kuchařky, jejichž umění je mi vzdálené. Snad ti prozíravější si sem vzali nějaké zásoby, já mezi ně nepatřím. Jídlo se servíruje a já pomalu vychutnávám vcelku vydatnou stravu. Jídelníček na Fidži je směsí chutí polynéské, čínské, indické a západní kuchyně. Tradičním jídlem jsou mořské plody v kokosovém mléku, kokoda, což je ryba upravená za studena zalitá kokosovým mlékem s citrónovou šťávou, nebo pečená ryba s kořínky dalo. Po večeři následuje debata s ostatními cestovateli. Bavíme se o všem možném a k tomu většina z nás popíjí Fiji Bitter, místní pivo ve velkých 700ml lahvích. Chutná celkem obstojně, ale českému pivu se nevyrovná. Mike, majitel resortu, nám oznamuje program na druhý den. Hlasuje se, kam se pojede, a jednoznačně vyhrává pláž Modrá laguna. Každý den dělá Mike nějaký program. Jede se třeba na jeden ze sousedních ostrovů nebo na návštěvu vesnice za poznáním tamního života. Program je opravdu pestrý. Peter je tady už třetí týden, na nudu si nestěžuje a já mu v tom dávám za pravdu. Dopíjím poslední Bitter a jdu spát. Ještě před spaním si přehazuji přes sebe síť proti moskytům. Důležitá věc, jinak se budu druhý den škrábat po celém těle. Probouzím se do nádherného slunečného dne. Bubnováním tamtamy oznamují snídani. Dopíjím kávu a přesunuji se pár metrů na pláž, kde trávím celý den příjemným nicneděláním. Večer pak vyrážím na třistametrový kopec na ostrově, odkud je vidět skvělý západ slunce. Před západem se nad ostrovem slétá snad několik stovek velkých netopýrů. Pohled na ně vzbuzuje strach, a to si nedovedu představit, že je místní obyvatelé opékají a jedí. Dnes po večeři se konají závody krabů. Celé to spočívá v tom, že kdo chce závodit, zaplatí startovné za vybraného kraba. Jeho krab pak musí být první v cíli. Cena za vítězství je určená v naturáliích, tedy ve Fiji Bittru. Můj krab se vůbec nerozeběhl a skončil mezi posledními. Dneska není můj den.

Na dalších několik dnů si půjčuji šnorchl. K pozorování podmořského života v průzračné vodě bohatě postačí. Voda je zde naprosto klidná. Můžete celý den proplouvat mez korály a pozorovat nespočetné druhy mořských ryb od malých až po velké. Zahlédnout můžete i mořského hada, který není nějak zvlášť nebezpečný. Kdo má zájem, může se zúčastnit potápění do hloubky desítek metrů. Začátečníkům jsou poskytovány kurzy, kde se vše snadno naučí. Bohatost podmořského života činí z Fidži ráj pro všechny potápěče.

Další den věnuji průzkumu celého ostrova. Zjišťuji, že ostrov je obydlen pouze rodinami, které spravují tato rekreační střediska, nikým jiným. Procházka vnitrozemím představuje cestu přes těžko prostupný buš. Cestu zakončuji na druhém konci ostrova, kde se na obzoru objevuje několikasetmetrová písečná pláž jen pro mne. Na chvíli odpočívám, lehám si na prohřátý písek a jen tak vychutnávám ticho a osamění.

Druhý den je na programu rybaření. Usedáme na člun společně s několika nadšenci rybaření a s Tomem, který tuhle akci řídí. Míříme na širý oceán. Po čtvrthodině plavby nahazujeme a zkoušíme místo. Jako návnadu používáme čerstvě z písku vyhrabané kraby. Něco by tu bylo, pár drobnějších rybek, ale nic extra. Až po půlhodině vytahuji asi tak 65 cm dlouhého chňapala, tak to už je hezký úlovek.

Od Petera se dozvídám, že dnes je čtvrtek a jako každý čtvrtek bude místo večeře lovo. Původně se lovo slavilo třeba při svatbě, narození nového přírůstku nebo i při úmrtí. Takto se sešli členové rodin a společně oslavovali a popíjeli nápoj zvaný kava. Kava je nápoj připravovaný z usušených kořínků jedné odrůdy pepře. Nápoj, který vzbuzuje mírnou euforii, je dnes na Fidži národním nápojem. Slavnost lovo probíhá opravdu v duchu skvělé nálady. Na ohništi upečené pokrmy jsou pak k dispozici na švédských stolech, a tak dnes nikdo nebude o hladu. Dále koluje u stolu kava. Každý musí ještě předtím, než se napije, třikrát tlesknout a pronést hlasitě „bula bula bula“, taková je tradice. Ke konci večera probíhá Bula tanec. Tanec na brazilský způsob je svým stylem originální. Krále a královnu Bula tance vybírá přísná místní porota. Vítězům se dostává náležitého ocenění.

Jedeme na výlet do jeskyní na druhé straně ostrova. Cestou míjíme protilehlý Želví ostrov. Tady byl částečně v roce 1980 znovu natočen film Modrá laguna, kde hrál Brook Shields. Dnes je ostrov soukromým majetkem amerického milionáře Richarda Evensona. Jen pro představu, minimální šestidenní pobyt přijde na 200 tisíc korun.

Dnes nám Mike oznámil, že se zítra koná výlet na zápas místního týmu ragby. Za pár dolarů jsme byli svědky sice amatérského, ale i tak vzrušujícího sportu na vzdálenějším souostroví Mamanuca.

Odpoledne se účastním plážového volejbalu, zápas nás hostů proti místním. Je to spíš zábava a jednoznačně vyhráváme. Zbytek posledního dne pak trávím na lehátku ve stínu palem.

Na zpáteční cestu raději volím hydroplán. Pohodlně nasedám a za necelou hodinku jsem na hlavním ostrově Viti Levu. Poslední noc trávím v hotelu Nadi Bay. Ještě večer navštívím restauraci v centru Nadi, kde potkávám českého krajana. Náhoda, nebo jsme my Češi snad všude? Těžko říci. Dozvídám se, že Pavel přicestoval na Fidži z Austrálie a teď se vrací domů jako já. Na Fidži si užíval surfování u Momi Bay. Je pravda, že na Fidži nejsou všechny pláže vhodné pro surfování, ale je jich přesto dost.

Loučení se blíží a já za pár hodin odlétám domů. Ještě nakoupit nějaké suvenýry a zajít na internet. Usedám v místní kavárně, kde jsou jen dva počítače. Chci poslat zprávu, než dorazím domů. To ještě ale nevím, jak zde funguje spojení. Čekám a čekám, až se konečně objeví požadovaná stránka, ale pět minut se nic neděje. Za dalších pět minut se sice stránka objeví, ale to už ztrácím trpělivost. Pak si všímám vtipné cedulky v angličtině: „Nerozčilujte se, pokud jsou počítače pomalé, nacházíte se v časovém pásmu Fidži.“ Na Fidži se musíte chtě nechtě přizpůsobit pomalému rytmu života, ať už jste v internetové kavárně, nebo čekáte, že Vás někdo rychle obslouží v restauraci.

Fidži nabízí mnohem víc než jen čarokrásné pláže, vodní sporty, nabízí i mnohem víc než jen příjemné prostředí Pacifiku. Fidži – to je ojedinělá atmosféra, ojedinělé zážitky s příjemnými lidmi, které budete v Evropě jen těžko hledat.

Plavba na zaoceánské lodi

Ne každý je tak bohatý, aby mohl vyrazit na plavbu na výletní zaoceánské lodi. Zní to nádherně. Ale jsou v životě věci, které se jen stěží dají popsat. Nádherné chvíle uprostřed Pacifiku – jen Vy a Vaše přítelkyně, kajuta, romantické večeře, návštěvy ostrůvků. A to vše tisíce kilometrů od domova v příjemně teplém klimatu. Co víc dodat. Pokud přemýšlíte nad něčím takovým, projděte si různé nabídky plaveb na internetu. Zkuste P&O Cruises. Cena desetidenní plavby po Pacifiku s odjezdem z Aucklandu v kabině pro dvě osoby přijde cca na 3 000 NZD. Asi nejlevnější ceny plaveb na zaoceánských lodí lze pořídit v jižní Asii, kde se ceny pohybují od 100 NZD za osobu a den plavby. Za plavby v oblasti Austrálie a Nového Zélandu zaplatíte nejméně 200 NZD za osobu a den plavby. Existuje velmi mnoho známých společností jako P&O, Princess Crusises a mnohé další, které podnikají plavby kolem celého světa. Lze u nich samozřejmě zakoupit jen jednotlivé segmenty plavby. Třeba z Nového Zélandu na Havaj, loď přitom pokračuje třeba až do Kanady.

Chcete zažít plavbu na lodi a nemáte dostatek peněz?

Pokud nemáte dostatek financí na něco takového, můžete zkusit jen plavbu kolem NZ na pár dní. Určitě Vás to vyjde levněji. Asi nejlepším místem je Bay of Islands – Opua nebo Hauraki Gulf v Aucklandu. Do těchto novozélandských vod se začátkem prosince sjíždějí jachtaři z celého světa. Je to taky možnost pro odvážlivce, kteří hledají dobrodružství, protože občas některé jachty hledají posádku. Pokud máte již zkušenosti, máte velkou šanci. A pokud navíc umíte navigovat, je to další plus. Ale je šance i pro ty, kteří chtějí jen pomoc s úklidem atd. V únoru a březnu některé jachty odjíždějí z NZ severněji směrem na Fidži, do Austrálie nebo na Havaj.

Možná si řeknete: letěl jsem na druhý konec světa a teď se mám zase vracet zpět, proč se nepodívat ještě do Austrálie nebo třeba na Fidži, když je to z NZ kousek?

Romantické ostrůvky v Pacifiku

Co třeba se ještě podívat na nějaký exotický ostrůvek, ráj v Pacifiku a Polynésii, jak jsou zde mnohé přezdívány? Nikoliv náhodou se mnoho Australanů a Novozélanďanů vydává na svatební cestu právě na Fidži nebo na Cookovy ostrovy. Romantika nebo jen nicnedělání na krásných písečných plážích může být stejně vzrušující jako popíjení koktejlů pod palmami a nezáleží, zda jste na Vanuatu nebo na Fidži. Všechny tyto ostrůvky mají cosi společného, odpočinek v idylickém prostředí. Řekněme si tedy, jaké máte možnosti. Pokud jste ještě neodletěli a plánujete cestu na NZ, můžete se zeptat ve své cestovní kanceláři, zda je možné si ještě před příletem nebo na zpáteční cestě udělat mezipřistání na nějakém ostrůvku v Pacifiku. Bohužel není mnoho takovýchto společností, které to umožňují, ale za zmínku přece jen stojí Air New Zealand, která za malý příplatek umožní navštívit jeden nebo i více těchto malebných ostrůvků na Vaší cestě na NZ, nebo Korean Air umožňující stopover na Fidži. Další možností je koupit si letenku přímo z NZ. Ceny jsou obvykle vyšší v zimní sezóně a naopak v létě jsou poměrně nízké, tak například v létě zpáteční letenku na Fidži, Tongu či na Vanuatu pořídíte již od 550 NZD. Pokud se chystáte na Cookovy Ostrovy či Havaj, počítejte s cenou minimálně 900 NZD. Počasí v těchto lokalitách je příjemné po celý rok, je rozdělené na suché a deštivé období. Tedy jeden půl rok více prší a druhý je zase sušší ovzduší. Každopádně teploty jsou krásných 22 až 28 °C po celý rok. Jak je zde draho? Mezi nejdražší lokality se počítá Nová Kaledonie a Havaj. Zde jsou náklady na den i při maximálním úsilí ušetřit velmi vysoké. Naopak většina dalších ostrůvků je cenově zajímavá, zpravidla počítejte náklady tak 70 % v porovnání s NZ, tedy o něco nižší. Nutno dodat, že všechny ostrůvky v Pacifiku jsou rovněž letoviska pro bohaté vrstvy, a tak je zde velké množství hotelů i té nejvyšší cenové kategorie. Co lze dělat na těchto ostrůvkách? To záleží konkrétně na oblasti, do které se vypravíte. Některé lokality a ostrůvky jsou lepší na potápění a jiné zase třeba na surfování atd. Na Fidži žijí jiní lidé než na Nové Kaledonii a podobně. Jiný ostrov, jiná kultura, ale pláže, podmořský život a vodní sporty jsou na všech úžasné. Na většinu těchto ostrůvků jako občané ČR nepotřebujeme vízum za účelem turistiky, stačí tedy zpáteční letenka (třeba zpět na NZ) a platný cestovní pas. Tak hurá a razíme…

Víza

Chystáte se navštívit Austrálii nebo se podívat na nějaký ostrov v Pacifiku? Pokud ano, určitě uvítáte informace o vízových povinnostech do jednotlivých zemí. Uvedené informace jsou platné za účelem turistiky, a tudíž se můžou lišit, pokud hodláte některé země navštívit s jiným úmyslem. Tak tedy nejdříve se podívejme na Austrálii. Občané ČR potřebují vízum za účelem turistiky nebo i tranzitu. Toto vízum se doporučuje vyřídit ještě před odletem z ČR, a to buď přes nějakou cestovní kancelář (nejlépe přes Čedok), nebo online jako e-vízum (elektronické vízum bez poplatku). Pro cesty na Havaj nebo Americkou Samou potřebujete splňovat podmínky jako pro vstup do USA (biometrický pas atd.). Pokud chcete navštívit Fidži, vztahuje se na Vás bezvízový styk na cesty nepřesahující čtyři měsíce. Na Cookovy ostrovy můžete cestovat bez víz na dobu 14 dnů, a to v případě, že máte zajištěné ubytování. Na Tahiti a do Nové Kaledonie může občan ČR cestovat bez víz, vztahují se stejné podmínky jako pro cesty do Francie (občan EU může zpravidla pobývat bez omezení). Na většinu dalších ostrovů v Pacifiku a Polynésii se buď vztahuje 14 či 30denní bezvízová lhůta nebo lze vízum velmi snadno získat. Veškeré další informace Vám rádi poskytnou ve všech cestovních kancelářích na NZ. Pokud tedy plánujete navštívit tyto ostrovy, není nutné si o vízum žádat z ČR.

Fidži

Pro práci na Fidži potřebujte pracovní povolení. To je zpravidla vydáváno pouze v případě, když danou práci nemůže místní člověk vykonávat. Povolení se vydávají na tři roky. Rovněž je šance sehnat práci v hotelech a restauracích. Ale je nutno podotknout, že peníze nejsou nejlepší a určitě si vyděláte polovinu toho, co na NZ. Žádost o pracovní povolení není procedura složitá, ale její vyřízení může trvat až tři měsíce. Další možností je pracovat na Fidži jako dobrovolník přes některé organizace. Jedná se o jedinečnou možnost, jak lze zažít krásy Fidži bez velkých peněz.

Cookovy ostrovy

Sehnat legální práci na těchto ostrovech je téměř nemožné. A pracovat zde nelegálně je rovněž velmi těžké, neboť Cookovy ostrovy jsou velmi malým místem. Jedinou možností je tedy opět vyrazit jako dobrovolník a pomáhat třeba v nějaké místní komunitě.

Francouzská Polynésie a Tahiti

Pokud neovládáte francouzštinu, sehnat zde práci bude velmi těžké. Pokud ano, je to reálné jak v hoteliérství, tak na některých lodích. Vyřízení víza pro občany Evropské unie není problém.

Havaj

Jak asi každý ví, Havaj je součástí USA. Z toho vyplývá, že sehnat zde práci legálně je víc než nemožné. Naopak je zde hodně možností, jak můžete pracovat na černo v restauracích, hotelech, barech atd. Nečekejte ale, že z této nelegální práce zbohatnete.

Nová Kaledonie

Pokud ovládáte francouzštinu, platí opět, že máte mnohem větší šanci sehnat zde práci. Rovněž není úplně nemožné pracovat na černo v hoteliérství, turistice a různých barech.

Muhamad Yasin je původem Ind. Fidži bylo v nedávné minulosti pokládáno za třetí nejbohatší stát Austrálie a Oceánie, hned po samotné Austrálii a Novém Zélandu. Začátkem 21. století se však o tomto souostroví začalo mluvit jako o zemi na pokraji občanské války. Indové v tomto sporu nedobrovolně hrají hlavní roli.

VULANGI – NÁVŠTĚVNÍCI VE VLASTNÍ ZEMI

Muhamad Yasin, obklopen svojí manželkou, dětmi a vnoučaty, nyní žije v malé chatrči, vybudované ze všech rodinných úspor. Deset lidí v několika místnostech. Ale domek má stěny a střechu, dokonce je napojen na státní elektrickou síť. Na poměry rozvojových zemí v Africe, Latinské Americe a jihovýchodní Asii jsou favely v okolí Suvy relativně spořádané. Hrubý domácí produkt na osobu a rok je na Fidži také srovnatelný s Polskem, nikoliv s nejchudšími zeměmi světa. „Od vlády dostáváme jen vodu a některé základní léky v nemocnici. A do školy nemůžeme poslat všechny děti, protože i za základní školní docházku chce teď ministerstvo vzdělání 80 dolarů (zhruba 40 USD) každé tři měsíce. Nemůžeme si to dovolit,“ říká rozhořčeně. Muhamad Yasin je jako většina Indů na Fidži potomkem těch, kteří sem byli přeplaveni britskou korunou. Mezi lety 1879 a 1906 to bylo více než 60 tisíc Indů. Britská koloniální správa v Indii jim tehdy slíbila na Fidži skvělé platy a výjimečné životní podmínky. Negramotní, chudí Indové ale museli podepsat tzv. girmit, dohodu, jež je zavazovala k pětileté službě. Ve skutečnosti to bylo něco mezi robotou a otroctvím. Po pěti letech neměli ti, kteří přežili, peníze ani sílu na dlouhou plavbu domů. Zůstali na Fidži. Jen hrstka indických obchodníků se mnohem později přistěhovala z vlastní vůle, a to převážně z Ahmadábádu, největšího města severozápadního státu Gudžarát. Pro současné indické obyvatelstvo, které tvoří asi 45 procent populace země, je Fidži jediný domov, který kdy poznali. Pořád se jim ale říká vulangi – „návštěvníci“. Kolem 90 procent půdy v tomto dosud převážně zemědělském státě patří podle zákona původním etnickým Fidžijcům (Melanésanům). V polovině dvacátého století byla fidžijským Indům propůjčena půda na 50 let. Pěstovali na ní cukrovou třtinu, rýži, tabák a bavlnu. Teď kontrakty vypršely a ve vypjaté politické situaci je původní Fidžijci nechtějí obnovit. „Pronajímal jsem si půdu od původních obyvatel jako téměř všichni Indové. Teď nemám nic a nemohu ani najít práci,“ pokračuje Yasin. „Skončil jsem v chudinské čtvrti úplně na dně. Když ztratí práci Fidžijec, může se s rodinou vrátit do své vesnice, kde najde spoustu půdy. V tom je rozdíl,“ dodává. V chudinské favele v Narere nyní žije kolem 400 rodin, tedy několik tisíc obyvatel. Každý den sem přichází alespoň jedna nová indická rodina.

INDICKÁ INVAZE

Mimořádně pracovití Indové obsadili v druhé polovině 20. století, kdy tvořili národnostní většinu, klíčové pozice ve fidžijském soukromém i státním sektoru. I ty nejchudší rodiny často dokázaly ušetřit dost peněz na to, aby mohly své děti poslat do škol v Suvě nebo v cizině. Indická intelektuální elita pracovala v nemocnicích a přednášela na středních a vysokých školách, kontrolovala zahraniční obchod země, psala knihy a snažila se v zákonodárství a ústavě prosadit změny, jež by zajistily rovnoprávnost všech národností a ras žijících na ostrovech, tj. včetně početné čínské menšiny. V roce 1970 si Fidži po 96 letech vydobylo nezávislost na Velké Británii. Indofidžijci se zapojili do procesu budování mladého státu a prvních patnáct let bylo souostroví fungující multirasovou společností. Mnozí původní obyvatelé Fidži však začali varovat před „indickou invazí“ a prosazovat názor, že všichni Indofidžijci by měli být deportováni zpět do Indie. Tisk začal vytvářet stereotypy a obviňovat občany indického původu z chamtivosti a z prosazování vlastních zájmů. Teď je indický taxikář, který mě večer veze zpět do Suvy, tak rozzuřený, že skoro nemůže mluvit. Když se ho zeptám na život Indů, zastaví u krajnice, vyjde z auta a zapálí si cigaretu: „Pokud bych o tom mluvil za jízdy, určitě bychom havarovali,“ vysvětluje. „Takže chcete, abych to shrnul? Na půdu nemáme nárok, přestože tu žijeme několik generací. Ukradli nám všechno, co jsme měli. Za poslední léta vydrancovali snad všechny indické obchody a restaurace. Po druhém převratu znásilnili stovky našich žen. Párkrát mě napadli přímo v taxíku. Tady už jen čekáme, kdy na nás opět zaútočí. Neptáme se ‘zda’, nýbrž ‘kdy’?“

DVA VOJENSKÉ PŘEVRATY

V roce 1987 zvítězila ve volbách koalice FLP (Fiji Labour Party) a NFP (National Federation Party) pod vedením doktora Timoci Bavadry. Přestože vláda byla vytvořena většinou z původních obyvatel země, nacionalisté ji hned obvinili, že je kontrolována Indofidžijci. V květnu 1987 došlo k vojenskému převratu (tzv. „prvnímu převratu“), kterému velel plukovník Sitiveni Rabuka. Přišla doba nejistot a krizí. V roce 1990 byla prosazena ústava, jež otevřeně diskriminovala občany indického původu. Tato diskriminace byla poněkud zmírněna až pod mezinárodním tlakem v roce 1997. V květnu 1999 Rabuka prohrál volby a vůdce levicové FLP Mahendra Chaudhry se stal v zemi prvním ministerským předsedou indického původu. Přesně o rok později, 19. května 2000, došlo k „druhému převratu“ pod vedením George Speighta, neúspěšného podnikatele a nacionalisty. Zajal celou vládu, jmenoval novou a požadoval revizi ústavy z roku 1997 s cílem vyloučit obyvatele indického původu z politického života. V listopadu roku 2000 Nejvyšší soud prohlásil převrat za nelegální, znovu legalizoval ústavu z roku 1997 a vyhlásil volby na rok 2001, tentokrát pod dohledem pozorovatelů z OSN. Volby ale byly poznamenány násilím a podplacením voličů, na ulicích ležely letáčky s nápisy: Volit FLP znamená otevřít cestu ke krveprolití. Zvítězil vůdce SLD (Lidové strany Fidži) Laisenia Qarase, který v rozporu s ústavou nepřijal ani jednoho Indofidžijce do své vlády. George Speight byl obviněn z velezrady a odsouzen k trestu smrti, rozsudek byl ale rychle změněn na doživotí. Teprve koncem srpna letošního roku, po dlouhých měsících debat a tlaků ze zahraničí, tentokrát včetně Spojených států, jmenoval ministerský předseda Laisenia Qarase čtrnáct občanů indického původu do své vlády. Napjatá situace v zemi však trvá dál.

CHUDOBA A NÁSILÍ

Situace posledních pěti let Fidži od základu změnila. Měla devastující vliv na ekonomiku i bezpečnost země. Obří letouny fidžijských aerolinek, jež kdysi přivážely návštěvníky z celého světa, teď na svých křídlech odnášejí do exilu muže a ženy, kteří ztratili naději. Do ciziny, hlavně do Austrálie a na Nový Zéland a do Spojených států, emigrovaly tisíce schopných profesionálů, a to nejen indického původu, zemi začali opouštět i vzdělaní etničtí Fidžijci. Turistika ze zahraničí, jeden z hlavních příjmů země, se zastavila. Politická nejistota a možnost občanské války zmrazily i příliv zahraničních investic. Proti Fidži byly uvaleny mezinárodní sankce. Země ztratila desítky tisíc pracovních příležitostí a chudoba a kriminalita nyní rostou závratnou rychlostí. Z privilegií, jež si prosadili původní Fidžijci na úkor Indů, teď těží jen malá hrstka těch nejbohatších. Korupce dosahuje v zemi najednou dosud neznámých rozměrů. Suva, hlavní město a kdysi oáza klidu a pohody, je nyní tak nebezpečná, že se tu po západu slunce nedoporučuje vycházet na ulici. Majitel malého krámku s posledními hollywoodskými hity na DVD a VCD discích jen krčí rameny: „Toto je jediný indický krám v okolí, který nebyl za poslední léta vydrancován. A to jen proto, že je padesát metrů od policejní stanice.“ Za tmy vyráží do ulic fidžijské gangy a přepadávají a znásilňují indické ženy. Sharon Bhagwan-Rolls je ředitelkou nevládní organizace s názvem „Femlink Pacific“, jež má za cíl pomáhat ženám v oblasti jižního Tichomoří, především však na Fidži. „Přestože ženy vždycky hrály v této společnosti důležitou roli,“ vysvětluje Sharon, „během posledních let se staly terčem otřesného násilí. S výjimkou vojenských oblastí není násilí na ženách tak rozšířené jako tady. Nikdo z nás nemá přesná čísla o počtu znásilnění; většina žen má strach jít na policejní stanici. Na Fidži existují dva druhy spravedlnosti: státní a tradiční. Tradiční systém, jenž má kořeny v původní kultuře, je často nad státními zákony. Znamená to, že pro osoby indického původu často neexistuje spravedlnost. Například když je žena znásilněna a oznámí to na policejní stanici, rodina zločince může zahájit tzv. ‘proces usmíření’ a domluvit se na odškodnění mimo soudní systém. Často je odškodněním pouze omluva hlavě rodiny – otci či manželovi. Indické rodiny jsou pod tlakem tento systém přijmout. Výsledkem je, že zločinec téměř nikdy neskončí ve vězení. Znásilnění indických žen na Fidži je tak skoro beztrestné.“

V ZÁJMU ELITY

Sedím v malé indické restauraci. Během oběda tu u stolků sedí desítky původních Fidžijců i Indů. Muž, co si s přítelkyní přisedá k mému stolku, se láduje křupavým roti a zeleninovým kari. Po chvíli se dá do řeči: „Žijeme tu spolu již přes sto let, zvykli jsme si na sebe a hodně se jedni od druhých naučili. Já jsem původem Fidžijec a pracuji v bance. Polovina mých přátel jsou Indové. Chutná mi jejich jídlo, občas jdu dokonce na jejich filmy, i když jim nerozumím, protože většinou nemají titulky. Ale líbí se mi, jak tam zpívají a tančí. Vůbec bych nechtěl vidět Fidži bez Indů. To by byl nesmysl, oni sem patří stejně tak jako já. Většina Fidžijců má stejný názor, jenom ti nahoře, naše elita má z Indů strach. Nechce se totiž dělit o moc. Bojí se, že přijde o spoustu příležitostí ke korupci. Proto jsem volil Stranu práce, i když je převážně indická. Jde jim o sociální spravedlnost pro všechny naše občany. Mám opravdu obavy, co se s mojí zemí stane. Musíme se nějak rychle domluvit a žít společně, bez nenávisti a strachu.“ Večer se ptám slavného televizního novináře, který je jakousi místní „hvězdou“ indického původu, Riyaze Sayed-Khaiyuma na totéž. Jen rozhodil rukama: „Pro mě je Fidži tou nejkrásnější zemí na světě. A nemám na mysli jen přírodní krásu, nýbrž i krásu lidí. Máme tu původní melanéskou kulturu, indickou kulturu, čínskou kulturu a západní kulturu. Tradice jsou moc hezké. Země je historicky bohatá, i když vždycky měla mizerné vlády. Naše úroveň vzdělání nebyla o nic horší než v Austrálii či na Novém Zélandě. A co jsi dnes slyšel, je pravda a ani já bych to nedokázal vysvětlit lépe. Zatímco se lidé mají rádi, hrstka, jež má moc, se snaží, a to velmi úspěšně, nás rozdělit. Používají k tomu těch nejlevnějších populistických triků. A spousta lidí, hlavně ti, co začínají mít hlad a cítí nejistotu a strach z budoucnosti, jim zbožně naslouchá.“ Podle slov Jone Dakuvuly z nevládní organizace CCF (Citizens Constitutional Forum) během převratu v roce 2000 ztratilo střechu nad hlavou kolem 12 tisíc osob. Během jediného dne převratu byl zničen majetek indických obchodníků v hodnotě 30 milionů dolarů. Většina z jejich obchodů se již nikdy neotevřela. „Násilí a nespravedlnost vždy vedou k ekonomickému úpadku a úpadek živí opět násilí. Je to začarovaný kruh. Fidži se dosud může vyhnout násilí, ale po pravdě řečeno mám obavy, že se řítíme do katastrofy,“ říká Jone. V bývalém hlavním městě země Levuka na ostrově Ovalau jdou děti do školy. Sestupují z kopců, před sebou klidné azurové moře, pod jeho hladinou barevní koráli. Levuka dosud neví nic o tom, co se děje v Suvě a Nadi, na ostrově Viti Levu, kde žije většina obyvatel. Levuka je miniaturní replikou Fidži před dvaceti lety, zemským rájem, kde se neznámí lidé zdraví na ulici, kde se po večerech zpívá a ráno modlí. Také dvě stě kilometrů na západ na neuvěřitelně krásných ostrovech Yasawa místní kapela dosud vítá návštěvníky, již přistávají u jejich vzdálených břehů. Muži stojí po kolena ve vodě, kolem krku květiny. Zbytek země se každým okamžikem může změnit v bitevní pole, v ekonomický a sociální odpadkový koš, ve smutnou scénu etnických čistek. (Prosinec 2003)