Každý z nás snad alespoň někdy sní právě o tom, aby utekl z té zimy někam na teplem prosycenou pláž, nebo naopak chce rychle zchladit své tělo v příjemném chládku anebo si třeba v létě zalyžovat. Možná to zní až příliš krásně, než aby to byla pravda. Snad možná sami nechceme věřit, že teď tam u protinožců je báječné léto. Dnes je to snadné, chcete na druhý konec světa? Dobře, máte na vybranou. Koupit si letenku a třeba hned vyrazit, anebo se alespoň nechat unášet, sice ne v Boeingu 747, ale nad čtením těchto stránek. Takže se, prosím, připoutejte a vyrážíme.

Někdo se mě kdysi zeptal, proč si myslím, že lidé tam jsou jiní než u nás. Snažil se mi namítat, že lidé jsou všude stejní. Asi do určité míry měl pravdu, ale lidé tam jsou přece jen v něčem zvláštní. To, co je činí takovými, jakými jsou, je jejich klid, jejich pohoda. Oni nikam nespěchají, neumějí spěchat. Nic jim neuteče. Ve srovnání s australskými sousedy je můžeme považovat za národ méně uspěchaný.

Neměl bych opomenout, že nedaleko Aucklandu leží malá vesnička Puhoi. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby to nebyli právě čeští emigranti, kteří tuto osadu založili. Dodnes je zde i malé české muzeum a restaurace, kde si můžete objednat pravý český guláš.

Auckland je největší město na Novém Zélandu. Pyšní se vysokou věží, větší než Eiffelovka v Paříži. Z jejího vrcholu se nabízí krásný pohled na celé město a přístav. Prohlídku města je možné začít na Queenstreet, která je centrem města. Na jejím dolním konci se nachází přístav, poskytující různé plavby na přilehlé ostrůvky, výlety za pozorováním velryb nebo krátkou plavbu do přilehlé aucklandské čtvrti Devenport. V Devenportu si pak není možné nechat ujít návštěvu těch nejlepších kaváren a restaurací ve viktoriánském stylu z 19 století. Záhy je možné pocítit romantické kouzlo novozélandského vína, které lze doplnit třeba jen lehkým krevetovým salátem. Auckland je také přezdíván městem plachetnic. Každý rok zde začínají prestižní jachtařské závody American Cup, na které jsou Novozélanďané opravdu velmi hrdí. V roce 2000 Zéland porazil Američany a sláva je zde znát dosud. Z Aucklandu 250 km na sever leží oblast nazývaná Bay of Islands. Zde je možné zakotvit v malém malebném městečku Paihia. Toto městečko ožívá jen na půl roku díky turistické sezóně, je to ideální výchozí bod pro další cesty. Paihia poskytuje veškeré druhy vodních zážitků, pronájem vodních skútrů a kajaků i plavby na stylových jachtách na malé nádherné ostrůvky v této zátoce. Dá se zde dobře strávit jak jedna noc, tak i celý měsíc, je to jen na Vás, ale nudit se opravdu nebudete. Nezapomenutelným zážitkem může být seskok z padáku volným pádem z výšky 3 600 metrů. Je to nepopsatelný pocit, cítíte vzrušení z letu a pod sebou vidíte malinké ostrůvky z ptačí perspektivy, co víc dodat. Snad jen to, že skáčete s instruktorem tzv. tandem seskoky, kdy určitou dobu letíte bez otevření padáku, tzv. volným pádem, a pak jen lehce dosednete na zem. Nedaleko Paihii leží Waitangi. Je to místo, kde se 5. února 1840 původní obyvatelé Maoři dohodli s Angličany o zrovnoprávnění tak, že Maoři uznali anglickou královnou výměnou za stejná práva, která patřila Angličanům, tedy i práva na vlastní půdu. Dnes je tento den státním svátkem. Zde v muzeu pod širým nebem můžeme zhlédnout maorskou kulturu a k vidění jsou i dvacetimetrové maorské kánoe. Pokračujeme-li severněji, narazíme na 90mílovou pláž a pak dále až na samý nejsevernější cíp Zélandu, na Cape Reinga. Možná si toužíte zahrát golf, a tak si nenecháte ujít pláž s golfovým hřištěm na Matauri Bay. Toto golfové hřiště je sice spíše pro zámožnější hráče, ale zážitek, který vytváří zdejší krajina, je spolu s hrou jedinečná. Golfové hřiště je situováno na útesech s výhledem na písčité pláže. Trénovat sem jezdí i mistři golfu. Pokud máte rádi velké vlny a surfování, zkuste třeba navštívit Taurangu, které vévodí hora Manganui. Již samotný výhled z této přes 200 metrů vysoké hory na surfařskou pláž je fascinující. Tato pláž je opravdovým rájem pro surfaře, ale není jediná. Na Zélandu takovýchto pláží najdete mnohem více.

Další zastávkou na Zélandu, a to již cestujeme asi 200 km jižně od Aucklandu, je termální oblast Rotorua. Tryskající gejzíry, z bahna bublající voda, pára a vzduch prosáklý plyny, které se uvolňují, jak voda vyvěrá na povrch, to vše může připomínat peklo, ale názor zcela jistě změníte, až navštívíte bahenní koupele nebo třeba celé dopoledne strávíte relaxováním v těchto termálních lázních. Pokračujeme-li jižně od Rotoruy, dostaneme se do města, které nese stejný název jako největší jezero Zélandu: Taupo. Již samotné číslo 606 čtverečních kilometrů stačí k představě o tom, jak je jezero velké. Trempové zde určitě najdou zalíbení v několikadenních túrách kolem jezera. Jiným se naskýtá možnost rybaření, a to buď přímo ze břehu na vlastní pěst, nebo z rybářské lodi za odborné asistence, ale kde máte jistotu, že něco chytnete… V dáli za jezerem se rýsují siluety hor neboli národní park Tongario. Tomuto parku dominují tři vulkanické hory, jedna z nich, Mt. Ruapehu, vysoká 2 800 metrů, se naposledy ozvala v září 1995, kdy začala chrlit kameny a popel, což byla naštěstí jen hezká podívaná a nikomu se nic nestalo. Mimo jiné je zde největší lyžařské středisko na Zélandu s více než 30 upravenými sjezdovkami a 23 vleky. V létě se nabízí odvážným a zkušeným trempům třeba i šestidenní výlet kolem hor. Za podívanou pak stojí i pohled na kráterové jezero, jež září zelenomodrou barvou které můžete spatřit přímo z lanovky nebo se k němu vydat několikakilometrovou stezkou. Asi 200 km odsud se na východním pobřeží rozprostírá město Napier. Město roku 1931 postihlo zemětřesení, které srovnalo se zemí téměř vše. Záhy začalo vznikat nové město ve stylu Art Deco, které je dnes světovým unikátem. Každý rok se zde koná festival Art Deco, jenž Vás vtáhne do doby 40. let. Tomu odpovídá atmosféra města, kde potkáváte lidi oblečené ve stylu doby, ale nejen to. Kdo může, opráší a vyleští svého veterána a jede na přehlídku. Asi 300 km jižně od Napieru, přímo na konci Severního ostrova, se nachází hlavní město Wellington. Je to vlastně křižovatka mezi Severním a Jižním ostrovem, a tudíž se tomuto městu téměř žádný cestovatel nevyhne. Je to město s nočním životem, kavárny, restaurace a diskotéky zavírají téměř až s rozedněním. Všem fanouškům sportu doporučuji navštívit stadión ragby, kde často hostuje národní tým All Blacks. Wellington oplývá muzei a různými kulturními výstavami. Určitě ale nezapomeňte na jedno, a to na Národní muzeum Te Papa. Budova muzea je jen několik let stará a obsahuje celou historii Nového Zélandu, ale i moderní pojetí společnosti. Když nebudete pospíchat, dá se zde strávit celý den, a navíc vstup jako do mnohých jiných galérií a muzeí je zdarma. Z Wellingtonu vede cesta do přístavu na trajekt na druhý ostrov.

Tříhodinová cesta trajektem z Wellingtonu do Pictonu na Jižní ostrov je sama osobě zážitkem, jejž doprovází krajina nádherných fjordů. Již z dálky uvidíte přístav v Pictonu, pětitisícové městečko, nesrovnatelný kontrast k Wellingtonu. I když je Picton malým přístavním městečkem s velmi klidným životem, jemuž dodávají rytmus jen turisté, nabízí množství aktivit. Od různých treků, které opisují zdejší fjordy (jmenovitě se jedná o 67 km dlouhý Queen Charlotte trek) přes možnosti paraglidingu až po rybaření. Dalšími městy, jež následují, je Blenheim a Nelson. Nalézáte se ve vinařské oblasti, kde se pěstuje jedno z nejlepších vín na Zélandu, a to díky teplému klimatu na nejslunečnějším místě v zemi. Ochutnávky vína ve zdejších sklípcích ocení především znalci. V Nelsonu pak můžete odpočívat na písčitých plážích nebo třeba máte-li rádi trempování, můžete se vypravit do národního parku Abel Tasman. Trasa o délce 51 km, která zabere tři až čtyři dny, vede kolem pobřeží a zátok s nádherně jasně modrou vodou, částečně pak bušemi. Zaujímá mezi cestovateli díky snadnému terénu první příčku v oblíbenosti. Další putování vede do Kaikory, menšího pobřežního městečka na cestě do Christchurchu. Snad je to nejlepší místo na pozorování delfínů a velryb nebo také dobré místo na denní zastávku, nežli se ocitneme v Christchurchu. Velice krásný zážitek si můžete odnést, pokud si zaplavete společně s delfíny. Nasednete na loď, kapitán se pokusí objevit, kde se delfíni právě nacházejí, a jakmile jsou spatřeni, jednoduše dostanete neopren spolu s další výbavou a už plavete vedle delfínů. Christchurchu s 300 tisíci obyvateli dominuje anglikánská katedrála ve středu města, i proto se říká, že zde pocítíte Anglii na každém kroku. I když má Christchurch mnoho starých gotických budov, je to především moderní město se vším všudy. Za návštěvu stojí botanická zahrada v blízkosti řeky Avon a samozřejmě Cathedral Square. Na západním pobřeží Jižního ostrova se nachází dva nejznámější ledovce na Zélandu, Fox Glacier a Franz Josef. Nikde na světě nenajdete ledovce v této úrovni a tak blízko u moře. Tyto ledovce se posunují desetkrát rychleji než třeba ve švýcarských Alpách, asi o metr za den. Ledovce můžete zdolat ve skupině s instruktory, náročnější třeba v helikoptéře. Nedaleko ledovců se nachází národní park Mt. Cook se stejnojmennou horou, nejvyšší na Zélandu, se 3 755 metry. Zdejší horské pochody se doporučují jen těm nejzkušenějším. Přesto hodně lidí neodolá zdejší čarokrásné krajině a bilance několika mrtvých každým rokem je smutnou daní zdejší přírodě. Přesuneme-li se ještě dále až do komerčního, nejrychleji expandujícího města Zélandu, do Queenstownu, ocitáme se uprostřed lyžařského ráje. V zimě městečko ožívá a jen stěží budete hledat volný hotel nebo ubytovnu. Městečko je přeplněné turisty z celého světa, kteří si přišli zalyžovat třeba jen na pár dní nebo zde strávit několik měsíců anebo jen vychutnávat zdejší atmosféru horské oblasti. Výhled z lanovky na městečko, kterému dominuje pohoří a jezero Wakatipu, je úžasný. Asi 100 km od Queenstownu se tyčí dvoutisícová Wannaka, jež nabízí všechny druhy adrenalinových sportů, ale i nádherné výstupy na vrcholky hor ve zdejším národním parku Mt. Asprin. Poslední zastávkou je to nejhezčí z přírodních krás, co můžete na Zélandu zhlédnout. Tím je bezesporu Milford Sound ve Fjordlendském národním parku. Dech beroucí přírodu si můžete vychutnat plavbou v Milfordském zálivu. Jako nejkrásnější trek na světě je mnohými popisován čtyřdenní Milford Trak a mnozí Novozélanďané přemýšlejí o tom, že ho jednou zdolají. Pokud se na jeho zdolání chystáte, musíte si dopředu rezervovat chatky na nocleh, které mají jen určitou kapacitu. Tento trek je rovněž regulován, a tudíž potřebujete i povolení. Když se počasí vydaří, lze zde spatřit nedotčenou panenskou přírodu Nového Zélandu v plné její nádheře, jakou budete těžko jinde hledat.

Samozřejmě Zéland nabízí mnohem víc, než se dá popsat na těchto řádkách, ale to už bych asi prozrazoval až příliš mnoho.

Ubytování

Rotten Apple – Tel.: 06-878 4363 nebo e-mail: info@hbtv.co.nz, 114 Heretaunga St. od 18 NZD za noc a lůžko. Je to vcelku příjemný hostel s přátelskou atmosférou v centru města. Rovněž přístup na internet.

Travellers Lodge – Tel.: 06-8787108 nebo e-mail travellers.lodge@clear.net.nz, 606 West St. Aubyn St., od 16 NZD za noc nebo 90 NZD za týden. Hostel má rovněž saunu a příjemnou atmosféru.

Hastings Backpackers Hostel – Tel.: 06-8765888, 505 Lyndon Rd. East, od 15 NZD za noc a lůžko nebo 80 NZD za týden.

AJ’s Backpackers Lodge – Tel.: 06-878 2302, 405 Southland Rd., od 18 NZD za noc. Čistý a útulný hostel.

Sleeping Gigant Backpackers Tel.: 06-878 5393, 109 Davis Rd., od 15 NZD za noc nebo 85 NZD za týden.

Kousek od Hastingsu se nachází Havelock North s asi osmi tisíci obyvatel, vesnice, kterou obklopují vinice a zahrady. Z Havelocku stojí za návštěvu Te Mata Peak, z jehož vrcholku se nabízí nádherný výhled na celou oblast.

Peak Backpackers – Tel.: 07-877 1170, 33 Havelock North Rd., od 17 NZD za noc nebo 90 NZD za týden.

Kam se dá z Hastingsu vyrazit?

Navštivte Cape Kidnappers, kde můžete zhlédnout kolony tereje bílého. Dále se můžete vydat jen tak relaxovat nebo surfovat na pláž Ocean Beach nebo Waimarama Beach. Nádherné město s architekturou Art Deko je Napier. Cesta do něj Vám zabere jen 20 minut autem. Nebo můžete podniknout výlet za ochutnávkami vín. Rovněž stojí za návštěvu některé z řemeslných dílniček, které vyrábí různé suvenýry. Pro náročnější se nabízí pohled na východ slunce z balónu. A to je jen zlomek toho, co zde na Vás čeká.

Jak se dostat do Hastingsu?

Air New Zealand nabízí přímé lety z Aucklandu, Christchurchu a Wellingtonu (www.AirNZ.co.nz), a to již od 79 NZD. Nebo můžete letět s Origin Pacific z Aucklandu. Letiště se nachází u Napieru, cca 20 km od Hastingsu. Autobusem společnosti InterCity a Newmans můžete jet například z Aucklandu za 78 NZD, jízda trvá asi sedm hodin. Za tu samou cenu můžete mnohdy letět. Na předem rezervované autobusové spoje je možné získat slevu. Letenky mezi Aucklandem a Napierem rezervujte s předstihem, pak určitě ušetříte. Taxi z letiště Vás přijde cca na 12 NZD do Napieru a něco přes 20 NZD do Hastingsu.

PŘÍBĚH BEZ POEZIE

Jako první člověk připlul k zeleným břehům Nového Zélandu mořeplavec Kupe z polynéského kmene Maori. Přivezl s sebou psy a divoké kozy a pojmenoval tuto zemi Aotearoa, „země dlouhého bílého oblaku“. O několik století později ostrov neunikl pozornosti evropských mořeplavců, a ačkoliv tu Maorové byli dřív, v roce 1840 se země stala britskou kolonií a nově příchozí se podle toho začali chovat. V té době se zálivu Hawke’s Bay říkalo Ahuriri, což v maorštině znamená „z vody vybíhající“, a evropských tu bylo jen pár velrybářů. Zanedlouho přišli misionáři. Jako první Alexander Alexander, který se oženil s maorskou dívkou Harata a společně uhlazovali hroty soužití bojovných Maorů a nových osadníků. Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy se britská vláda dozvěděla, že osadníci kupují půdu přímo od Maorů. To bylo v rozporu se smlouvou z Waitangi, která zaručovala britské koruně na nákup půdy výhradní právo. Do Ahuriri byli posláni vládní úředníci, přístav byl rozšířen, to divošské jméno nešlo vyslovovat, a vůbec bylo třeba zásadních změn. Dílem náhody byl u moci sir Dormett a dílem náhody zrovna v té době zemřel jeho přítel, důstojník britské armády sir Napier. Takové jméno sice vyvolává v člověku romantické představy, ale skutečný příběh je vcelku bez poezie. Během svého úřadování stihl Dormett tento poetický záliv a přístav zcivilizovat, uspořádat a celkově pobritštit. Ulice dostaly jména (systematicky) britských spisovatelů, básníků a zapomenutých důstojníků z Indie, začaly připlouvat lodě s nákladem stavebních materiálů, hraček a vymožeností civilizace, byly postaveny první patrové domy a úředníci sem mohli přivézt své rodiny. Úrodná půda byla levně rozprodána evropským osadníkům a Maorové odešli dále na sever, k poloostrovu Mahia.

NIČIVÉ ZEMĚTŘESENÍ

Všechno, co bylo, vzaly živly. První den školy po letních prázdninách, v černé úterý 3. února 1931, začalo nedaleko Napieru ničivé zemětřesení, největší přírodní katastrofa v dějinách Nového Zélandu. Zaznamenalo 7,8 stupně na Richterově škále, trvalo necelé tři minuty, způsobilo kolem 260 úmrtí a požár, který se rozšířil na většinu obytných budov. V Napieru nezůstal kámen na kameni, celé město tábořilo na plážích a nikdo nevěděl, jak dál. Majitelé museli dál splácet domy, které již neexistovaly, a zároveň budovat nové. Ačkoliv vláda přiznala Napieru finanční podporu, město se znovuzrodilo především díky svépomoci. V té době se celou západní civilizací šířila stále sílící vlna revoluce a změny, která zasahovala do společnosti, konvencí, umění, módy, průmyslu i architektury a přinášela s sebou vizi silné budoucnosti nespoutané starými časy. Noviny se na Nový Zéland dostávaly rychle, a tak architekti pověření výstavbou nového Napieru již sebevědomě vytvořili doslova učebnici architektonických slohů 30. let, kterým vévodil především styl art deco.

ART DECO

Za kolébku tohoto stylu je obecně považována Francie, ačkoliv o jeho světový rozmach se velice zasloužily Spojené státy. V roce 1925 byla v Paříži uspořádána L’Exposition International des Arts Decoratifs et Industriels Modernes, výstava současného designu a užitého umění, která je dodnes považována za definici stylu art deco. Stručně: art deco dokazovalo, že lze propojit prvky umění a industrializace, ve velkém pro nejširší vrstvy vyrábět předměty s uměleckým designem, že fantazie může být funkční a výrobky z levných materiálů (bakelit, celuloid, chrom, tmavé barevné sklo) nemusí být ošklivé. Bylo dítětem své doby, poválečného období hospodářské krize, průmyslové revoluce, emancipace žen, víry v sílu a možnosti strojů. Mezi nejvýraznější rysy patří nedbalá elegance, hladké geometrické linie, minimální dekorace s náznaky síly, pohybu, jazzu, často ornamenty převzaté z egyptské, aztécké nebo africké kultury. Na výtvory z éry art deco se po druhé světové válce zapomnělo a byly znovuobjeveny až v 60. letech. Dnes možná vyvolají shovívavý, pobavený úsměv – pro svůj překvapivý design, odvážné syté barvy a přepjatou stylovost. Architektura není výjimkou.

OSTROVNÍ SVÉRÁZ

Vysoko nad jakoukoliv charakteristikou slohu a stylu stojí fakt, že na Novém Zélandu, v ostrovní zemi, se věci dějí po svém. I převzaté myšlenky nabudou svérázných rozměrů a tvarů, neplatí tu předsudky ani přísná pravidla ostatních kontinentů; země je mladá a dýchá čerstvý vzduch. Na konci 20. let bylo v Napieru činných hned několik architektů. Po zemětřesení se čtyři nejuznávanější studia spojila v The Napier Associated Architects a společnými silami, avšak každý po svém, navrhovala novou tvář města: Natusch & Sons, Louis Hay, Finch & Westerholm, E. A. Williams. Mezi nejvýraznější vlivy patřili německá škola Bauhaus, američtí architekti F. L. Wright a G. Sullivan, evropský neoklasicismus, kalifornský styl španělské misie a samozřejmě art deco, často doplněné maorskými motivy. Po celém Napieru dnes můžete spatřit stavby s prvky všech těchto stylů, volně se prolínajících bez jakékoliv ješitnosti. Kromě faktu, že ve 30. letech bylo art deco v módě, měli architekti pro tuto volbu čistě praktické důvody. Nové stavby měly být pevné a odolné vůči zemětřesení. Jednoduché geometrické tvary budov s minimální ozdobou bez zbytečných výčnělků (které by mohly spadnout) a tvrzený cement jako stavební materiál se zdály ideální. „Cementové krabice“ byly také nejlevnější. Nezapomínejme, že v době znovuzrození Napieru ve světě právě vrcholila hospodářská krize, která samozřejmě zasáhla i Nový Zéland. Přesto, postavit budovu bez jakýchkoliv ornamentů bylo nemyslitelné. V Americe 30. let architektura nakonec dostala podobu mrakodrapů a průmyslových budov. Na Novém Zélandu do ní vložili zemitou užitečnost, hravost a stavěli s lehkou myslí. Z nutnosti, příhodnosti a rozmaru ostrovanů tak vznikl unikátní katalog architektury 30. let, který byl objeven a plně doceněn až o padesát let později.

NEJNOVĚJŠÍ MĚSTO NA ZEMI

Na konci ledna roku 1933, když byla rekonstrukce Napieru téměř hotová, tu uspořádali obrovskou oslavu znovuzrození, The New Napier Carnival. Velkolepě hlásali do světa své „vystavěno s vizí“. Brzy ale přišla druhá světová válka, poválečná léta a zajímavé časy; na Napier se pozapomnělo. Začátkem 80. let tudy celkem náhodou projel režisér Peter Wells a zanedlouho už byl hotový film nazvaný „Nejnovější město na Zemi“. Jeho premiéra v Napieru konečně pomohla sdružit všechny místní, kteří si už nějakou dobu uvědomovali cenu tohoto zapadlého městečka. První akcí vznikající společnosti Art Deco Trust byla ona premiéra Wellsova filmu v roce 1985. Namísto očekávaných desítek se tenkrát objevily stovky lidí a truhla s pokladem 30. let byla znovu otevřena. Art Deco Trust dnes funguje jako podnikatelské a kulturní sdružení, shání prostředky na údržbu města, vydává publikace o všem, co je tu k vidění, láká sem návštěvníky z celého světa. Členy společnosti jsou převážně lidé dobře situovaní, a tak místní občas utrousí jízlivou poznámku o snobství. V podstatě si ale všichni uvědomují, že spolek je důležitou součástí života Napieru a dělá toho pro město opravdu hodně. Na té trošce pompy zase tolik nesejde.

VELKÝ GATSBY A SWINGOVÁ MŠE

Neony září dlouho do noci, na promenádě u pláží se hraje a tančí v rytmu swingu, ulice jsou plné lidí a nablýskaných automobilových veteránů. Víkendový Art Deco Festival, tradiční oslava znovuzrození Napieru, je v plném proudu. Uprostřed novozélandského léta, třetí únorový víkend, tu každoročně ožívají 30. léta; ve stejnou dobu v Hawke Bay vrcholí jablečná sezona a celý záliv je plný mladých cestovatelů česáčů. Pro náladu takového letního festivalu si nelze přát víc. Ve středu večer všechno začne dýchánkem napierské smetánky „u starostových“. Až z promenády je slyšet cinkání skleniček, na terase se vystavují draze pořízené šaty, klobouky, boa a cigaretové špičky. Na ulicích se začínají objevovat nablýskané modely starých aut, v nich pánové a dámy v dokonalých kostýmech, v hotelu Masonic u promenády se do noci popíjí ve stylu románu Velký Gatsby (včetně nažehlených bílých uniforem). Čtvrtek je stále ještě ve znamení pozvánek a drahých vstupenek, ale večer se v muzeu hraje film Někdo to rád horké a od té chvíle už má každý šanci být aspoň na chvilku ritzy (anglické slovo pro ty, co ví, jak to chodí v Ritzu). Dny jsou plné přehlídek, soutěží, výstav a procházek. Většina akcí je zdarma přístupná pro každého – výlet na bicyklech, koncerty v ulicích Emerson, Tennyson a Dickens, módní přehlídka plavek z 30. let, stepování, dokonce i opravdová art deco svatba. Můžete si také zajít na večeři ve stylu hospodářské krize v New Yorku – na polévku do plecháčku. I s frontou. Večery a noci patří kapelám, tanečníkům a požitkářům, kteří si chtějí užít snové atmosféry výletu do minulosti a léta na pobřeží Pacifiku. Místní nebo cizinec, každý se může převléknout do kostýmu a nechat se unášet, nebo sportovněji, v civilu, přihlížet. V neděli odpoledne se k parku u rozlehlé pláže sjedou krásná stará auta, dámy rozloží piknikové stolky, prostřou ubrusy, čajové servisy, nalijí šampaňské, kapela začne hrát a Great Gatsby Picnic začíná. Na trávě a pláži se usadí ti ostatní, sice bez stolku a porcelánu, ale se stejným smyslem pro styl. Navečer se rozezní kostelní zvon a všichni zamíří do napierské katedrály na swingovou mši. Začíná se Pochodem svatých, zpívá se, pamětníci vyprávějí úryvky vzpomínek na zemětřesení a dobu po něm a z lidí úplně vyzařuje, že mají své město rádi. Konec je takový příjemně melancholický, lidé se začínají rozcházet. Příští rok ve stejnou dobu.

ČÍ JE AHURIRI?

Jako v té staré pohádce o panně vyřezané ze stromu; jeden tovaryš jí dal tvar, druhý ji oblékl a třetí naučil řeči. Stará moudrost Maorů říká, že všechno ve světě má společné tři věci: vše roste, vše žije, vše má tvar a formu. Tipu Ora Aahua… Ahuriri dostala svůj tvar od… Záleží na tom, čemu budeme věřit. Mohla se vytvarovat postupně třením kontinentálních desek pod hladinou oceánu, ale mohli na ní také zapracovat někteří z bohů Aotearoy, kteří po rozdělení Papa a Rangi, země a nebes, tvořili náš svět. Maorové jí potom dali jméno a naučili ji první lidská slova, noví ostrované evropského původu ji oděli. Napier je tím šatem; trochu marnivým, ale pěkným a dobře padnoucím. Čí je tedy Ahuriri? Lidí není; jen ti, co tu žijí, dostali od života darem tohle krásné místo a zkrášlili ho, jak nejlépe dovedli.