Každý z nás snad alespoň někdy sní právě o tom, aby utekl z té zimy někam na teplem prosycenou pláž, nebo naopak chce rychle zchladit své tělo v příjemném chládku anebo si třeba v létě zalyžovat. Možná to zní až příliš krásně, než aby to byla pravda. Snad možná sami nechceme věřit, že teď tam u protinožců je báječné léto. Dnes je to snadné, chcete na druhý konec světa? Dobře, máte na vybranou. Koupit si letenku a třeba hned vyrazit, anebo se alespoň nechat unášet, sice ne v Boeingu 747, ale nad čtením těchto stránek. Takže se, prosím, připoutejte a vyrážíme.

Někdo se mě kdysi zeptal, proč si myslím, že lidé tam jsou jiní než u nás. Snažil se mi namítat, že lidé jsou všude stejní. Asi do určité míry měl pravdu, ale lidé tam jsou přece jen v něčem zvláštní. To, co je činí takovými, jakými jsou, je jejich klid, jejich pohoda. Oni nikam nespěchají, neumějí spěchat. Nic jim neuteče. Ve srovnání s australskými sousedy je můžeme považovat za národ méně uspěchaný.

Neměl bych opomenout, že nedaleko Aucklandu leží malá vesnička Puhoi. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby to nebyli právě čeští emigranti, kteří tuto osadu založili. Dodnes je zde i malé české muzeum a restaurace, kde si můžete objednat pravý český guláš.

Auckland je největší město na Novém Zélandu. Pyšní se vysokou věží, větší než Eiffelovka v Paříži. Z jejího vrcholu se nabízí krásný pohled na celé město a přístav. Prohlídku města je možné začít na Queenstreet, která je centrem města. Na jejím dolním konci se nachází přístav, poskytující různé plavby na přilehlé ostrůvky, výlety za pozorováním velryb nebo krátkou plavbu do přilehlé aucklandské čtvrti Devenport. V Devenportu si pak není možné nechat ujít návštěvu těch nejlepších kaváren a restaurací ve viktoriánském stylu z 19 století. Záhy je možné pocítit romantické kouzlo novozélandského vína, které lze doplnit třeba jen lehkým krevetovým salátem. Auckland je také přezdíván městem plachetnic. Každý rok zde začínají prestižní jachtařské závody American Cup, na které jsou Novozélanďané opravdu velmi hrdí. V roce 2000 Zéland porazil Američany a sláva je zde znát dosud. Z Aucklandu 250 km na sever leží oblast nazývaná Bay of Islands. Zde je možné zakotvit v malém malebném městečku Paihia. Toto městečko ožívá jen na půl roku díky turistické sezóně, je to ideální výchozí bod pro další cesty. Paihia poskytuje veškeré druhy vodních zážitků, pronájem vodních skútrů a kajaků i plavby na stylových jachtách na malé nádherné ostrůvky v této zátoce. Dá se zde dobře strávit jak jedna noc, tak i celý měsíc, je to jen na Vás, ale nudit se opravdu nebudete. Nezapomenutelným zážitkem může být seskok z padáku volným pádem z výšky 3 600 metrů. Je to nepopsatelný pocit, cítíte vzrušení z letu a pod sebou vidíte malinké ostrůvky z ptačí perspektivy, co víc dodat. Snad jen to, že skáčete s instruktorem tzv. tandem seskoky, kdy určitou dobu letíte bez otevření padáku, tzv. volným pádem, a pak jen lehce dosednete na zem. Nedaleko Paihii leží Waitangi. Je to místo, kde se 5. února 1840 původní obyvatelé Maoři dohodli s Angličany o zrovnoprávnění tak, že Maoři uznali anglickou královnou výměnou za stejná práva, která patřila Angličanům, tedy i práva na vlastní půdu. Dnes je tento den státním svátkem. Zde v muzeu pod širým nebem můžeme zhlédnout maorskou kulturu a k vidění jsou i dvacetimetrové maorské kánoe. Pokračujeme-li severněji, narazíme na 90mílovou pláž a pak dále až na samý nejsevernější cíp Zélandu, na Cape Reinga. Možná si toužíte zahrát golf, a tak si nenecháte ujít pláž s golfovým hřištěm na Matauri Bay. Toto golfové hřiště je sice spíše pro zámožnější hráče, ale zážitek, který vytváří zdejší krajina, je spolu s hrou jedinečná. Golfové hřiště je situováno na útesech s výhledem na písčité pláže. Trénovat sem jezdí i mistři golfu. Pokud máte rádi velké vlny a surfování, zkuste třeba navštívit Taurangu, které vévodí hora Manganui. Již samotný výhled z této přes 200 metrů vysoké hory na surfařskou pláž je fascinující. Tato pláž je opravdovým rájem pro surfaře, ale není jediná. Na Zélandu takovýchto pláží najdete mnohem více.

Další zastávkou na Zélandu, a to již cestujeme asi 200 km jižně od Aucklandu, je termální oblast Rotorua. Tryskající gejzíry, z bahna bublající voda, pára a vzduch prosáklý plyny, které se uvolňují, jak voda vyvěrá na povrch, to vše může připomínat peklo, ale názor zcela jistě změníte, až navštívíte bahenní koupele nebo třeba celé dopoledne strávíte relaxováním v těchto termálních lázních. Pokračujeme-li jižně od Rotoruy, dostaneme se do města, které nese stejný název jako největší jezero Zélandu: Taupo. Již samotné číslo 606 čtverečních kilometrů stačí k představě o tom, jak je jezero velké. Trempové zde určitě najdou zalíbení v několikadenních túrách kolem jezera. Jiným se naskýtá možnost rybaření, a to buď přímo ze břehu na vlastní pěst, nebo z rybářské lodi za odborné asistence, ale kde máte jistotu, že něco chytnete… V dáli za jezerem se rýsují siluety hor neboli národní park Tongario. Tomuto parku dominují tři vulkanické hory, jedna z nich, Mt. Ruapehu, vysoká 2 800 metrů, se naposledy ozvala v září 1995, kdy začala chrlit kameny a popel, což byla naštěstí jen hezká podívaná a nikomu se nic nestalo. Mimo jiné je zde největší lyžařské středisko na Zélandu s více než 30 upravenými sjezdovkami a 23 vleky. V létě se nabízí odvážným a zkušeným trempům třeba i šestidenní výlet kolem hor. Za podívanou pak stojí i pohled na kráterové jezero, jež září zelenomodrou barvou které můžete spatřit přímo z lanovky nebo se k němu vydat několikakilometrovou stezkou. Asi 200 km odsud se na východním pobřeží rozprostírá město Napier. Město roku 1931 postihlo zemětřesení, které srovnalo se zemí téměř vše. Záhy začalo vznikat nové město ve stylu Art Deco, které je dnes světovým unikátem. Každý rok se zde koná festival Art Deco, jenž Vás vtáhne do doby 40. let. Tomu odpovídá atmosféra města, kde potkáváte lidi oblečené ve stylu doby, ale nejen to. Kdo může, opráší a vyleští svého veterána a jede na přehlídku. Asi 300 km jižně od Napieru, přímo na konci Severního ostrova, se nachází hlavní město Wellington. Je to vlastně křižovatka mezi Severním a Jižním ostrovem, a tudíž se tomuto městu téměř žádný cestovatel nevyhne. Je to město s nočním životem, kavárny, restaurace a diskotéky zavírají téměř až s rozedněním. Všem fanouškům sportu doporučuji navštívit stadión ragby, kde často hostuje národní tým All Blacks. Wellington oplývá muzei a různými kulturními výstavami. Určitě ale nezapomeňte na jedno, a to na Národní muzeum Te Papa. Budova muzea je jen několik let stará a obsahuje celou historii Nového Zélandu, ale i moderní pojetí společnosti. Když nebudete pospíchat, dá se zde strávit celý den, a navíc vstup jako do mnohých jiných galérií a muzeí je zdarma. Z Wellingtonu vede cesta do přístavu na trajekt na druhý ostrov.

Tříhodinová cesta trajektem z Wellingtonu do Pictonu na Jižní ostrov je sama osobě zážitkem, jejž doprovází krajina nádherných fjordů. Již z dálky uvidíte přístav v Pictonu, pětitisícové městečko, nesrovnatelný kontrast k Wellingtonu. I když je Picton malým přístavním městečkem s velmi klidným životem, jemuž dodávají rytmus jen turisté, nabízí množství aktivit. Od různých treků, které opisují zdejší fjordy (jmenovitě se jedná o 67 km dlouhý Queen Charlotte trek) přes možnosti paraglidingu až po rybaření. Dalšími městy, jež následují, je Blenheim a Nelson. Nalézáte se ve vinařské oblasti, kde se pěstuje jedno z nejlepších vín na Zélandu, a to díky teplému klimatu na nejslunečnějším místě v zemi. Ochutnávky vína ve zdejších sklípcích ocení především znalci. V Nelsonu pak můžete odpočívat na písčitých plážích nebo třeba máte-li rádi trempování, můžete se vypravit do národního parku Abel Tasman. Trasa o délce 51 km, která zabere tři až čtyři dny, vede kolem pobřeží a zátok s nádherně jasně modrou vodou, částečně pak bušemi. Zaujímá mezi cestovateli díky snadnému terénu první příčku v oblíbenosti. Další putování vede do Kaikory, menšího pobřežního městečka na cestě do Christchurchu. Snad je to nejlepší místo na pozorování delfínů a velryb nebo také dobré místo na denní zastávku, nežli se ocitneme v Christchurchu. Velice krásný zážitek si můžete odnést, pokud si zaplavete společně s delfíny. Nasednete na loď, kapitán se pokusí objevit, kde se delfíni právě nacházejí, a jakmile jsou spatřeni, jednoduše dostanete neopren spolu s další výbavou a už plavete vedle delfínů. Christchurchu s 300 tisíci obyvateli dominuje anglikánská katedrála ve středu města, i proto se říká, že zde pocítíte Anglii na každém kroku. I když má Christchurch mnoho starých gotických budov, je to především moderní město se vším všudy. Za návštěvu stojí botanická zahrada v blízkosti řeky Avon a samozřejmě Cathedral Square. Na západním pobřeží Jižního ostrova se nachází dva nejznámější ledovce na Zélandu, Fox Glacier a Franz Josef. Nikde na světě nenajdete ledovce v této úrovni a tak blízko u moře. Tyto ledovce se posunují desetkrát rychleji než třeba ve švýcarských Alpách, asi o metr za den. Ledovce můžete zdolat ve skupině s instruktory, náročnější třeba v helikoptéře. Nedaleko ledovců se nachází národní park Mt. Cook se stejnojmennou horou, nejvyšší na Zélandu, se 3 755 metry. Zdejší horské pochody se doporučují jen těm nejzkušenějším. Přesto hodně lidí neodolá zdejší čarokrásné krajině a bilance několika mrtvých každým rokem je smutnou daní zdejší přírodě. Přesuneme-li se ještě dále až do komerčního, nejrychleji expandujícího města Zélandu, do Queenstownu, ocitáme se uprostřed lyžařského ráje. V zimě městečko ožívá a jen stěží budete hledat volný hotel nebo ubytovnu. Městečko je přeplněné turisty z celého světa, kteří si přišli zalyžovat třeba jen na pár dní nebo zde strávit několik měsíců anebo jen vychutnávat zdejší atmosféru horské oblasti. Výhled z lanovky na městečko, kterému dominuje pohoří a jezero Wakatipu, je úžasný. Asi 100 km od Queenstownu se tyčí dvoutisícová Wannaka, jež nabízí všechny druhy adrenalinových sportů, ale i nádherné výstupy na vrcholky hor ve zdejším národním parku Mt. Asprin. Poslední zastávkou je to nejhezčí z přírodních krás, co můžete na Zélandu zhlédnout. Tím je bezesporu Milford Sound ve Fjordlendském národním parku. Dech beroucí přírodu si můžete vychutnat plavbou v Milfordském zálivu. Jako nejkrásnější trek na světě je mnohými popisován čtyřdenní Milford Trak a mnozí Novozélanďané přemýšlejí o tom, že ho jednou zdolají. Pokud se na jeho zdolání chystáte, musíte si dopředu rezervovat chatky na nocleh, které mají jen určitou kapacitu. Tento trek je rovněž regulován, a tudíž potřebujete i povolení. Když se počasí vydaří, lze zde spatřit nedotčenou panenskou přírodu Nového Zélandu v plné její nádheře, jakou budete těžko jinde hledat.

Samozřejmě Zéland nabízí mnohem víc, než se dá popsat na těchto řádkách, ale to už bych asi prozrazoval až příliš mnoho.

PŘÍBĚH BEZ POEZIE

Jako první člověk připlul k zeleným břehům Nového Zélandu mořeplavec Kupe z polynéského kmene Maori. Přivezl s sebou psy a divoké kozy a pojmenoval tuto zemi Aotearoa, „země dlouhého bílého oblaku“. O několik století později ostrov neunikl pozornosti evropských mořeplavců, a ačkoliv tu Maorové byli dřív, v roce 1840 se země stala britskou kolonií a nově příchozí se podle toho začali chovat. V té době se zálivu Hawke’s Bay říkalo Ahuriri, což v maorštině znamená „z vody vybíhající“, a evropských tu bylo jen pár velrybářů. Zanedlouho přišli misionáři. Jako první Alexander Alexander, který se oženil s maorskou dívkou Harata a společně uhlazovali hroty soužití bojovných Maorů a nových osadníků. Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy se britská vláda dozvěděla, že osadníci kupují půdu přímo od Maorů. To bylo v rozporu se smlouvou z Waitangi, která zaručovala britské koruně na nákup půdy výhradní právo. Do Ahuriri byli posláni vládní úředníci, přístav byl rozšířen, to divošské jméno nešlo vyslovovat, a vůbec bylo třeba zásadních změn. Dílem náhody byl u moci sir Dormett a dílem náhody zrovna v té době zemřel jeho přítel, důstojník britské armády sir Napier. Takové jméno sice vyvolává v člověku romantické představy, ale skutečný příběh je vcelku bez poezie. Během svého úřadování stihl Dormett tento poetický záliv a přístav zcivilizovat, uspořádat a celkově pobritštit. Ulice dostaly jména (systematicky) britských spisovatelů, básníků a zapomenutých důstojníků z Indie, začaly připlouvat lodě s nákladem stavebních materiálů, hraček a vymožeností civilizace, byly postaveny první patrové domy a úředníci sem mohli přivézt své rodiny. Úrodná půda byla levně rozprodána evropským osadníkům a Maorové odešli dále na sever, k poloostrovu Mahia.

NIČIVÉ ZEMĚTŘESENÍ

Všechno, co bylo, vzaly živly. První den školy po letních prázdninách, v černé úterý 3. února 1931, začalo nedaleko Napieru ničivé zemětřesení, největší přírodní katastrofa v dějinách Nového Zélandu. Zaznamenalo 7,8 stupně na Richterově škále, trvalo necelé tři minuty, způsobilo kolem 260 úmrtí a požár, který se rozšířil na většinu obytných budov. V Napieru nezůstal kámen na kameni, celé město tábořilo na plážích a nikdo nevěděl, jak dál. Majitelé museli dál splácet domy, které již neexistovaly, a zároveň budovat nové. Ačkoliv vláda přiznala Napieru finanční podporu, město se znovuzrodilo především díky svépomoci. V té době se celou západní civilizací šířila stále sílící vlna revoluce a změny, která zasahovala do společnosti, konvencí, umění, módy, průmyslu i architektury a přinášela s sebou vizi silné budoucnosti nespoutané starými časy. Noviny se na Nový Zéland dostávaly rychle, a tak architekti pověření výstavbou nového Napieru již sebevědomě vytvořili doslova učebnici architektonických slohů 30. let, kterým vévodil především styl art deco.

ART DECO

Za kolébku tohoto stylu je obecně považována Francie, ačkoliv o jeho světový rozmach se velice zasloužily Spojené státy. V roce 1925 byla v Paříži uspořádána L’Exposition International des Arts Decoratifs et Industriels Modernes, výstava současného designu a užitého umění, která je dodnes považována za definici stylu art deco. Stručně: art deco dokazovalo, že lze propojit prvky umění a industrializace, ve velkém pro nejširší vrstvy vyrábět předměty s uměleckým designem, že fantazie může být funkční a výrobky z levných materiálů (bakelit, celuloid, chrom, tmavé barevné sklo) nemusí být ošklivé. Bylo dítětem své doby, poválečného období hospodářské krize, průmyslové revoluce, emancipace žen, víry v sílu a možnosti strojů. Mezi nejvýraznější rysy patří nedbalá elegance, hladké geometrické linie, minimální dekorace s náznaky síly, pohybu, jazzu, často ornamenty převzaté z egyptské, aztécké nebo africké kultury. Na výtvory z éry art deco se po druhé světové válce zapomnělo a byly znovuobjeveny až v 60. letech. Dnes možná vyvolají shovívavý, pobavený úsměv – pro svůj překvapivý design, odvážné syté barvy a přepjatou stylovost. Architektura není výjimkou.

OSTROVNÍ SVÉRÁZ

Vysoko nad jakoukoliv charakteristikou slohu a stylu stojí fakt, že na Novém Zélandu, v ostrovní zemi, se věci dějí po svém. I převzaté myšlenky nabudou svérázných rozměrů a tvarů, neplatí tu předsudky ani přísná pravidla ostatních kontinentů; země je mladá a dýchá čerstvý vzduch. Na konci 20. let bylo v Napieru činných hned několik architektů. Po zemětřesení se čtyři nejuznávanější studia spojila v The Napier Associated Architects a společnými silami, avšak každý po svém, navrhovala novou tvář města: Natusch & Sons, Louis Hay, Finch & Westerholm, E. A. Williams. Mezi nejvýraznější vlivy patřili německá škola Bauhaus, američtí architekti F. L. Wright a G. Sullivan, evropský neoklasicismus, kalifornský styl španělské misie a samozřejmě art deco, často doplněné maorskými motivy. Po celém Napieru dnes můžete spatřit stavby s prvky všech těchto stylů, volně se prolínajících bez jakékoliv ješitnosti. Kromě faktu, že ve 30. letech bylo art deco v módě, měli architekti pro tuto volbu čistě praktické důvody. Nové stavby měly být pevné a odolné vůči zemětřesení. Jednoduché geometrické tvary budov s minimální ozdobou bez zbytečných výčnělků (které by mohly spadnout) a tvrzený cement jako stavební materiál se zdály ideální. „Cementové krabice“ byly také nejlevnější. Nezapomínejme, že v době znovuzrození Napieru ve světě právě vrcholila hospodářská krize, která samozřejmě zasáhla i Nový Zéland. Přesto, postavit budovu bez jakýchkoliv ornamentů bylo nemyslitelné. V Americe 30. let architektura nakonec dostala podobu mrakodrapů a průmyslových budov. Na Novém Zélandu do ní vložili zemitou užitečnost, hravost a stavěli s lehkou myslí. Z nutnosti, příhodnosti a rozmaru ostrovanů tak vznikl unikátní katalog architektury 30. let, který byl objeven a plně doceněn až o padesát let později.

NEJNOVĚJŠÍ MĚSTO NA ZEMI

Na konci ledna roku 1933, když byla rekonstrukce Napieru téměř hotová, tu uspořádali obrovskou oslavu znovuzrození, The New Napier Carnival. Velkolepě hlásali do světa své „vystavěno s vizí“. Brzy ale přišla druhá světová válka, poválečná léta a zajímavé časy; na Napier se pozapomnělo. Začátkem 80. let tudy celkem náhodou projel režisér Peter Wells a zanedlouho už byl hotový film nazvaný „Nejnovější město na Zemi“. Jeho premiéra v Napieru konečně pomohla sdružit všechny místní, kteří si už nějakou dobu uvědomovali cenu tohoto zapadlého městečka. První akcí vznikající společnosti Art Deco Trust byla ona premiéra Wellsova filmu v roce 1985. Namísto očekávaných desítek se tenkrát objevily stovky lidí a truhla s pokladem 30. let byla znovu otevřena. Art Deco Trust dnes funguje jako podnikatelské a kulturní sdružení, shání prostředky na údržbu města, vydává publikace o všem, co je tu k vidění, láká sem návštěvníky z celého světa. Členy společnosti jsou převážně lidé dobře situovaní, a tak místní občas utrousí jízlivou poznámku o snobství. V podstatě si ale všichni uvědomují, že spolek je důležitou součástí života Napieru a dělá toho pro město opravdu hodně. Na té trošce pompy zase tolik nesejde.

VELKÝ GATSBY A SWINGOVÁ MŠE

Neony září dlouho do noci, na promenádě u pláží se hraje a tančí v rytmu swingu, ulice jsou plné lidí a nablýskaných automobilových veteránů. Víkendový Art Deco Festival, tradiční oslava znovuzrození Napieru, je v plném proudu. Uprostřed novozélandského léta, třetí únorový víkend, tu každoročně ožívají 30. léta; ve stejnou dobu v Hawke Bay vrcholí jablečná sezona a celý záliv je plný mladých cestovatelů česáčů. Pro náladu takového letního festivalu si nelze přát víc. Ve středu večer všechno začne dýchánkem napierské smetánky „u starostových“. Až z promenády je slyšet cinkání skleniček, na terase se vystavují draze pořízené šaty, klobouky, boa a cigaretové špičky. Na ulicích se začínají objevovat nablýskané modely starých aut, v nich pánové a dámy v dokonalých kostýmech, v hotelu Masonic u promenády se do noci popíjí ve stylu románu Velký Gatsby (včetně nažehlených bílých uniforem). Čtvrtek je stále ještě ve znamení pozvánek a drahých vstupenek, ale večer se v muzeu hraje film Někdo to rád horké a od té chvíle už má každý šanci být aspoň na chvilku ritzy (anglické slovo pro ty, co ví, jak to chodí v Ritzu). Dny jsou plné přehlídek, soutěží, výstav a procházek. Většina akcí je zdarma přístupná pro každého – výlet na bicyklech, koncerty v ulicích Emerson, Tennyson a Dickens, módní přehlídka plavek z 30. let, stepování, dokonce i opravdová art deco svatba. Můžete si také zajít na večeři ve stylu hospodářské krize v New Yorku – na polévku do plecháčku. I s frontou. Večery a noci patří kapelám, tanečníkům a požitkářům, kteří si chtějí užít snové atmosféry výletu do minulosti a léta na pobřeží Pacifiku. Místní nebo cizinec, každý se může převléknout do kostýmu a nechat se unášet, nebo sportovněji, v civilu, přihlížet. V neděli odpoledne se k parku u rozlehlé pláže sjedou krásná stará auta, dámy rozloží piknikové stolky, prostřou ubrusy, čajové servisy, nalijí šampaňské, kapela začne hrát a Great Gatsby Picnic začíná. Na trávě a pláži se usadí ti ostatní, sice bez stolku a porcelánu, ale se stejným smyslem pro styl. Navečer se rozezní kostelní zvon a všichni zamíří do napierské katedrály na swingovou mši. Začíná se Pochodem svatých, zpívá se, pamětníci vyprávějí úryvky vzpomínek na zemětřesení a dobu po něm a z lidí úplně vyzařuje, že mají své město rádi. Konec je takový příjemně melancholický, lidé se začínají rozcházet. Příští rok ve stejnou dobu.

ČÍ JE AHURIRI?

Jako v té staré pohádce o panně vyřezané ze stromu; jeden tovaryš jí dal tvar, druhý ji oblékl a třetí naučil řeči. Stará moudrost Maorů říká, že všechno ve světě má společné tři věci: vše roste, vše žije, vše má tvar a formu. Tipu Ora Aahua… Ahuriri dostala svůj tvar od… Záleží na tom, čemu budeme věřit. Mohla se vytvarovat postupně třením kontinentálních desek pod hladinou oceánu, ale mohli na ní také zapracovat někteří z bohů Aotearoy, kteří po rozdělení Papa a Rangi, země a nebes, tvořili náš svět. Maorové jí potom dali jméno a naučili ji první lidská slova, noví ostrované evropského původu ji oděli. Napier je tím šatem; trochu marnivým, ale pěkným a dobře padnoucím. Čí je tedy Ahuriri? Lidí není; jen ti, co tu žijí, dostali od života darem tohle krásné místo a zkrášlili ho, jak nejlépe dovedli.

Přes Internet jsem získal adresář novozélandských klubů i s mailovými adresami a kompletní termínovou listinu. Pak už zbylo jen kontaktovat pár lidí v Taupu a Aucklandu, kde jsem se měl v době pobytu pohybovat. Odpovědi mě však moc nepotěšily, všichni by mě rádi přivítali u nich na závodech, bohužel se tam v té době žádné nekonaly. Tak mi aspoň v Taupu slíbili mapový trénink, prostě nechali kontroly v terénu z nedělního klubového tréninku až do čtvrtka, kdy jsem si zařídil volné dopoledne. Nepíšu schválně v lese, na žluté mapě byl malý flíček bílé a zelené. Jediný závod se konal asi 120 km od Aucklandu. Dostal jsem pozvání, poštou mi přišla automapa s vyznačeným místem závodu a s poznámkou, že se na Novém Zélandu dá velice levně půjčit auto, takže nashle v Hamiltonu. Bylo to však až poslední neděli, večer jsem měl odlétat, takže by to všechno bylo dost nadoraz a tak jsem si sice přes Internet zamluvil v Aucklandu auto, ale rozhodnutí, jestli na závod vyrazím nebo ne jsem nechal až na potom.

Přišel den D, a já vyrazil k protinožcům. V kufru kromě obleku, hromádky košil apod. taky dederony, orientky a buzolu. Tu ale zbytečně, jak se ukázalo. Jako vždycky jsem balil na poslední chvíli, tak to dělám pořád a jinak už to neumím (takže i na závody jezdím občas bez některých důležitých věcí). Takže boty z posledních závodů u Úštěku ještě s úštěckým bahnem do igeli?áku, už nebyl čas je umýt, za chvíli tu bude auto, a igeliťák do kufru. Zkontrolovat pas, peníze, platební kartu, pro jistotu i pozvánku na sympózium a fólie k přednášce, všechno ostatní už není tak důležité a odjezd. Pak následovalo 26 hodin čistého času v letadle, proložených krátkými přestávkami v Londýně a Los Angeles. Londýnské letiště už důvěrně znám, takže přesun z terminálu na terminál bez problémů, jen u přepážky novozélandských aerolinií zavládlo trochu rozpaků nad exotickým pasem a ručně vyplněnou letenkou, to už se jen tak nevidí, ale pak už žádné problémy. Z Los Angeles znám jenom jednu místnost z tranzitu, sice dostatek pití zdarma, slušné toalety se sprchami, ale nic víc. Díky přeletu mnoha časových pásem, změně na letní čas a ještě přeletu datové hranice to byl pěkný guláš v čase, takže jsem ho přestal sledovat a vždycky na letišti si nastavil hodinky podle místních hodin. Prostě tam to trvalo 40 hodin (od pátku 14 hod do neděle 6 hod), zpátky jen 21 hodin (od neděle 20 hod do pondělí 17 hod). Už v letadle nám rozdali k vyplnění formulář pro celní orgány – odkud letíte, jak dlouho a kde budete pobývat a spousta dalších otázek. Vezete nějaké potraviny? Nebo zvíře? Ne, nevezu nic, až na poslední otázku jsem hrdě odpověděl ano. Vezu použité sportovní boty (nebo stan, matraci atd). A? vidí, že se sem nejedu jen flákat. Za blbost se platí, to je známá věc. Kolega, který vezl půlku kufru jídla (čert ví na co, dobrého jídla jsme si užili spoustu) napsal, že neveze nic a měl po starostech. Pravda, lehce riskoval, při přistižení vyhrožovali trestem až 10 let, ale kus žvance za trochu rizika stojí. Pasová kontrola na letišti v Aucklandu proběhla bez problémů, k celníkům jsem se hrnul s prohlášením v ruce, nic k proclení nemám, mám tu jen pár jetých sportovních bot. Takže, copak děláte za sport? Orienťák? A kdy jste byl naposledy v lese? Před týdnem? Tak pěkně rozbalte ten kufr a ty boty nám ukažte. Když jsem si vzpomněl na ty nánosy bláta, polil mě pot, protože jsem netušil, co může následovat? Seberou mi boty? To by nebylo to nejhorší, jen aby mě pustili do země. Když celník uviděl igeliťák s orientkama, nakoukl dovnitř, opatrně ho vzal do ruky a ať prý chvilku počkám. A odnesl moje boty do vedlejší místnosti. Tak, a mám po běhání. Teď je tam určitě spálí, popel vitrifikují a uloží na úložiště obzvlášť nebezpečných odpadů aby zničili všechny případné české mikroorganizmy, které by mohly zaneřádit Nový Zéland. Mezi tím kolega bez problémů prošel zeleným východem a čekal, jak dopadnu. Ale to už se celník vracel, v ruce nesl nový igeliťák, v něm orientky umyté tak, že tak čisté byly naposledy, když jsem je kupoval. A to že prý se stává, popřál mi pěkný pobyt a už jsem byl definitivně na Novém Zélandu.

Takže první setkání s Kiwi (nevím, jak by mělo správně znít množné číslo od Kiwi, snad Kiwiové (?), anglicky je to bez problémů – Kiwis) – oni si tak hrdě říkají, i když to původně vzniklo jako posměšné pojmenování od Angličanů – takže první setkání sem měl za sebou a s každým dalším jsem se stále víc přesvědčoval o tom, jak jsou to přátelští a nesmírně příjemní lidé. Žádný spěch, žádné honění, jen ta jejich angličtina zněla trochu jinak než ta, co ji znám. Odjezd autokaru do Taupa byl naplánován na 10 hodin, vždy? to je až za deset minut, dost času na kafe, a když vyrazíme v 11, však i tak všechno stihneme. A průvodkyně měla pravdu, všechno jsme stihli, ubytování v hotelu i večerní neformální party. Když vás někdo na Novém Zélandu pozve na neformální večeři, nečeká se, že přijdete v saku, třebas sportovním. Šortky, džínsy, sandály a trička jsou přípustná. Bylo to velice příjemné po všech těch konferencích, kde bez obleku ani ránu. Tady jsem ho jen vybalil a za celou dobu nevyndal ze skříně. Ale abych se vrátil k orienťáku. Do úterý, dokud jsem neměl přednášku za sebou, jsem pustil běhání z hlavy. Hned po přednášce jsem zavolal Jimovi Lewisovi (46 let), že jsem od této chvíle volný a kdy na mne bude mít čas. Prý pro mne hned večer přijede, že jsou děti děsně zvědavé na protinožce. Měl děti ve věku 6 a 8 let, tak nevím, co čekaly, asi jsem je zklamal. Nechodil jsem po hlavě ani neměl zelenou kůži nebo čtyři ruce. Dali jsme si pivo, já si poslechl kus večerní pohádky (Medvídka Pú – Willy the Pooh, pokud vás to zajímá) a pak jsme do noci seděli ve třech s jeho ženou a povídali si o všem možném, ale hlavně o orien?áku a o mapách. Mapy byly jeho obor, ukázalo se, že je sice profesí učitel, ale živí se mapařinou (nejen o-mapy) a patří mezi nejlepší novozélandské mapaře. Když mě vezl do hotelu, nechal jsem si ukázat Jižní kříž, protože jsem ho sám nemohl najít. Ono je to totiž takové docela malé a nenápadné souhvězdí a přeci jen na jejich (a australské) vlajce vypadá impozantněji. Ve čtvrtek ráno mě Jim vyzvedl a zastavili jsme se ve skladu pro buzoly. Na Novém Zélandu je prostě magnetický pól poněkud jinde, než u nás a tak mi půjčil jejich buzolu.

I když je Nový Zéland jedno z nejbezpečnějších míst na světě, přeci jen se tam krade – na vratech skladu bylo upozornění „Toto je sklad OC Taupo a je zde uskladněn pouze orientační materiál“, to aby si snad případný zloděj nedělal zbytečné iluze. Přesto se jim tam už jednou někdo vloupal, prý nějací kluci. Tréninkový prostor byl pár kilometrů od města. Jak jsem později prohlížel mapy, které mi Jim věnoval, měl místní klub zmapovaný kdejaký kousek volné přírody v okolí města. Mapa, kterou jsem dostal, byla téměř celá žlutá s malým kouskem lesa a ten byl převážně tmavě zelený. A jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil, je-li zde na mapě něco tmavě zeleného, tak je to prostě neprostupné a vůbec nemá cenu zkoušet tam vlézt. Většinou je to velice husté křoví, dost často ostružiní. Ostatně ukázalo se, že téměř všechny mapy, které jsem dostal, jsou žluté, a jediná, která přeci jen připomínala naši mapu tím, že byla bílá, byla bílá jen proto, že tam nic jiného než otevřený terén nebylo a tak z úsporných důvodů žlutou vynechali. Tréninkový prostor byl na desítce mapě asi 1 km2, kam se podařilo umístit 18 kontrol. Otevřený terén plný mělkých členitých údolíček a jam, a kromě toho spousta ohrad pro ovce. Protože ty tvořily výrazný orientační prvek, tak ty, které byly snadno překonatelné, nebyly v mapě zakreslené. Většina map proto existuje ve dvou verzích – s ohradami pro začátečníky a děti, bez ohrad pro ostatní. Byla to zajímavá zkušenost, kontrola byla vidět až když stál člověk přímo u ní. A taková jáma půl metru na půl metru, hluboká tak, že se do ní kontrola schová, a na louce s nespasenou trávou, tu lze přehlédnout i ze dvou metrů. A tam prý byla kontrola i při nočním orien?áku, ale to prý nebyla tráva tak vysoká. Pak jsme si byli zaběhat ještě v několika odlišných terénech – v lese, kde se dalo běhat jen po cestách, po loukách kolem termálního vrtu, který se nějak netrefil tam kam měl a teď už to byla propast asi 50 metrů hluboká o průměru přes 30 metrů, a zpátky k autu přes hřebínek, kde byla před dvěma roky louka (když tam byl Jim naposledy) a teď už borovicový les přes dva metry vysoký. Pak jsme ještě objeli autem několik zmapovaných terénů. S Jimovým autem, což bylo už značně ojeté 4WD Subaru, jsme některé terény doslova projezdili, mezi ovcemi a jámami cestou necestou – pravé auto pro orientačního běžce. Pozvání na oběd jsem neodmítl. Zastavili jsme u supermarketu, Jim něco nakoupil a u něj doma jsme si dali chleba s máslem, sýrem a nějaké ovoce. Dostal jsem na vybranou – kafe nebo čaj. Kafe se po delším hledání našlo – ale nebylo použitelné, zřejmě ho už delší dobu nikdo neotevřel. Při hledání čaje a cukru už to vypadalo, že bude muset požádat telefonicky manželku o pomoc, bylo vidět, že je zvyklý na laskavou péči manželky a v kuchyni se moc nevyskytuje. A to bylo vlastně vše. Odvezl mě do hotelu, rozloučili jsme se, pak sprcha, převléknout a zpátky na sympózium – a v pátek směr Auckland.

Na nedělní závody v Hamiltonu jsem si netroufl, časový plán byl dost napnutý, provoz ve městě a na dálnici byl dost hustý, tak jsem nechtěl riskovat nějaký problém zvlášť při levostranném provozu. Kromě toho jsem věděl, že závody mají být v podobném terénu, v jakém jsem si už zaběhal, a tak jsem dal přednost poznávání Aucklandu a ušetřený peníz za auto jsem projedl a propil. (Březen 2000)

Jestli jste ta pravá krevní skupina, zůstane v srdci i vám. Možná kvůli neskutečným horám a modrým jezerům v okolí. Možná díky nádheře nedalekého Fiordlandu, kde nejsou žádné silnice, jen moře s velrybami (ze 76 známých druhů jich tu žije 34) a na jeho břehu hrstka dobrodruhů s batohy. Možná díky tomu, že město samo je v pohodě, přitahuje dobrodruhy a šílence ze všech zemí a má rozhodně co nabídnout. Posuďte sami: lyže, snowboard (off-piste i na sjezdovkách) nebo heli-ski na sousedním Coronet Peaku a na Remarkables, divokou vodu na kánoe a rafty, jetboat, paragliding, rogalo, tandemové seskoky padákem, golf, bungee jumping (kde jinde, když ne tady, kde ho vymysleli), koně, kola, off-roady, vodní skútry, lodě a parníky… Je tady i to, co si neumíte vymyslet, ale tady už na to přišli. U všeho vás vyfotí a nafilmují. Smrt v očích snoubící se s orgastickou rozkoší – tak se jmenuje většina místních obrázků. Co vám chybí, to si koupíte. Nové i ze sekáče. Nebo si to půjčíte za dobrou cenu. (Pozor! Na Novém Zélandu je zákaz dovozu vlastního kempovacího nádobíčka.) Myslí zde i na dobrodruhy, co mají hluboko do kapes. Takže bratři a sestry, balíme a vyrážíme. Dosurfovat tam můžeme za několik minut na adrese: www.queenstown-nz.co.nz.

Dej si Kombo

V podvečer se po Queenstownu plouží nejrůznější postavy. Vesměs jsou to lidi mezi 15 a 45 lety, urvaní, ale v pohodě. Ruce mají počmárané nějakými čísly. Přisouvám pivo k jednomu z těch sympa?áků. Tohle si přece musím nechat vysvětlit. „Dal jsem si kombo, je to bomba, to si musíš zkusit!“ Kombo je zvýhodněná cena pro 2 až 5 v jednom. Můžete si vybrat a kombinovat v něm let helikoptérou nad zdejší krajinou, která vám vezme dech, raft na divoké řece Karawau nebo Shotower, která vám možná vezme život, jetboaty, když se vám nechce pádlovat, ale jen křičet nadšením a bungee jumping, jestliže si chcete předtím, než se vám zastaví srdce, prohlédnout hezký kus země, a ne vybetonovaný dvorek na Praze 4. Kombo pořídíte od 119 do 270 novozélandských dolarů. Fakt to musíte zkusit! Navíc let helikoptérou vás v šikovném kombu bude stát daleko méně než samotný vyhlídkový let. Letět nad zasněženými vrcholky, hlubokým údolím a prohlídnout si zblízka šílence, co se vrhá z mostu na laně, nebo si vychutnat totální samotu a drsnou nádheru nedalekého Fiordlandu, to vám už nikdy nikdo nemůže vzít. Možná si i zabrečíte dojetím. V tom případě vám přeji, aby váš pilot byl takový sympa’ták jako můj. „Brečela bys ještě víc, kdybys věděla, že dneska letím poprvé.“

Zapomeňte na poměry, které vládnou u nás doma a neorovnávejte. Když to uděláte, můžete se dostat do nesnází. Mně se to málem nevyplatilo při přejezdu z východní části ostrova na západní pobřeží. Minula jsem Arturův průsmyk a fičela dál absolutní pustinou směrem k prvním žlutým tečkám – kýženému místu odpočinku. V duchu jsem viděla malou útulnou hospůdku, pár obchodů a hlavně benzínovou pumpu, nebo? co chvíli na mě blikalo hladové oko. Vysněná žlutá tečka s názvem města na mapě, to byla čtyři větrem ošlehaná hospodářská stavení, dřevěný kostel a legrační domeček. Je úplně jedno, kolik máte v nádrži. Natankujte! Pak si drsnou krásu a krajinu, jenž připomíná Jurský park, vychutnáte v klidu.

Ovce a kivi

Nekonečná stáda budoucích svetrů vám občas zatarasí silnici. Kivi je předmětem absolutního exportu. Trička, samolepky, plyšáci. Sympaticky prdelatý pták – běžec s dlouhým zobákem je nejstarší obyvatel Nového Zélandu. Zažít ho ve volné přírodě je považováno za štěstí. Šest známých druhů kivi je však k vidění v zoo v Queenstownu.

Zbytek, ale i na dalších místech. bez nočního pachtění se s baterkou Začínám vážně uvažovat o tom, jestli se vůbec mám vrátit domů.Ty první neuvidíte, ty druhé všude.

Země nabitá všudypřítomnou silou, životodárnou i ničivou zároveň, projevující se bujností vegetace a panenskou přírodou, ale i oblastmi pokrytými ztuhlou lávou. Její jméno ve mně vyvolává jasnou představu modrozelené barvy všech odstínů, tetelící se ve věčně vanoucím větru, s nádechem pronikavé žluti zářícího slunce či nostalgické šedi táhnoucích se mlh. Uklidňující vůně čerstvého dřeva, očišťující slaný mořský vzduch, ostrý zápach sirných výparů…

Na téměř 270 000 čtverečních kilometrech najdete jezera, na jejichž hladině se zrcadlí sněhem pokryté vrcholky hor, vodopády ukryté uprostřed hustých lesů, místními obyvateli příznačně zvanými bush, zátoky omývané tyrkysovým mořem či sytě zelené kopečky pastvin, jakoby pocukrovaných stády bílých ovcí.

A pak místa přímo vyzývající k prozkoumání. K takovým bezesporu patří i jeden z mnoha národních parků Nového Zélandu • Tongariro. Nachází se v centrální části Severního ostrova a jeho dominantou jsou tři sopky, z nichž Mt. Ruapehu je i dnes aktivní a o zbylých se hovoří jako o „spících“. Se sopečnou činností jsou spojené i mnohé z přírodních zajímavostí, které lze spatřit, vydáte-li se z malé turistické vesničky Whakapapa Village po desítkách kilometrů různě náročných stezek. V informačním centru vám ochotně poskytnou veškeré informace včetně pokynů, co dělat v případě, že vás během výletu zastihne sopečný výbuch. Ovšem nejsem si jista, zda rady typu „Don’t panic!“ (Jen žádnou paniku!) mohou být v danou chvíli k užitku.

DAR MAORSKÉHO NÁČELNÍKA

Národní park Tongariro vznikl roku 1887. Je prvním národním parkem Nového Zélandu, jedním z prvních na světě, a patří mezi sedmnáct míst začleněných do programu „World Heritage Site“ • místo světového dědictví. Zemi ho v srpnu 1887 daroval maorský náčelník Horonuku Te Heuheu Tukino z kmene Ngati Tuwharetoa, který pochopil, že jedině tak lze zachránit území, tolik významné pro maorský lid, před nešetrným chováním kolonizátorů. Maorové pokládali zdejší hory za tapu • posvátné místo. Zde byli na svazích hor pohřbíváni náčelníci kmene Ngati Tuwharetoa. Podle maorského zvyku jsou mrtví uloženi do země tím výše, respektive blíže k vrcholu hory, čím vyšší postavení zaujímali v hierarchii kmene. Proto byly zdejší hory, ale nutno říci, že nejen ty, výhodné jako pohřebiště.
V roce 1894 Parlament svým rozhodnutím formálně založil národní park Tongariro. V té době měl rozlohu asi dvě stě šedesát hektarů, ale během dalších let bylo připojeno další území. Dnes park zaujímá rozlohu asi 2600 hektarů a do tohoto území je zahrnuta i sopka Mt. Ruapehu, která nebyla součástí daru maorského náčelníka. Jedním z posledních připojených území je čtyři kilometry široké lávové pole, nyní pokryté původními druhy červených a stříbrných buků.
Oblast Tongariro původně zahrnovala tři hory: Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Její název je odvozen od maorských výrazů tonga (jižní vítr) a riro (odnesený), slov spojených s legendou o vzniku sopečné činnosti Severního ostrova a objevení území dnešního parku.

LEGENDA A SKUTECNOST

Podle maorské legendy to byl tohunga (osoba se zvláštní mocí), kdo stvořil vulkány, gejzíry a bahenní sopky. Tohunga jménem Ngatoro-i-rangi, jeho společníci a otrokyně Auruhoe spatřili na své pouti krásné hory Tongariro a Ngauruhoe. Ngatoro rozhodl, že je musí zlézt. Nařídil svým společníkům, aby se postili, dokud on a jeho společnice nebudou zpátky. Ale hladoví společníci brzy porušili slib a pustili se do jídla. Tím rozhněvali maorské bohy natolik, že ti na ně seslali sněhové bouře a třeskuté mrazy. Ngatoro a Auruhoe, uvězněni nehostinným počasím na vrcholu hory, začali rychle promrzat. Ngatoro se modlil ke svým bohům na Hawaiki, aby mu seslali oheň. Jeho slova donesl jižní vítr až k uším bohů, kteří mu podzemím tolik toužený oheň poslali. Ngatoro se zotavil a nabyl opět síly, ale Auruhoe nepřežila. Ngatoro vrhl mrtvé tělo své otrokyně do kráteru, který je od té doby znám jako Ngauruhoe.
Vulkanická aktivita probíhá v parku Tongariro mnohem déle, než říká legenda • možná již půl milionu let. V posledních desítkách let došlo k výbuchům všech tří vulkánů. Mt. Tongariro, vysoká 1986 metrů, je stále považována za aktivní, ačkoli naposledy explodovala v roce 1926. Stopy po explozích jsou však patrné po celém masivu, rozčleněném nejméně na dvanáct sopečných kráterů, více či méně narušených dlouholetou erozí. Procházíme-li touto asi nejbarevnější částí parku, nemůžeme se nezastavit u tyrkysových a čistě modrých jezer, kontrastujících s hnědočerveně zbarveným „Red Crater“, u bublajících horkých pramenů či u pramenů „Soda Springs“, kde křišťálově průzračné vodopády poskytují jedno z mála příznivých prostředí některým druhům rostlin, jako jsou blatouchy nebo purpurové skalničky.
Mt. Ngauruhoe (2291 metrů) je z geologického hlediska mnohem mladší sopkou (odhaduje se, že vznikla během posledních 2500 let). Tomu odpovídá i její stále téměř dokonalý kuželovitý tvar. Poslední výbuch • v únoru 1975 • byl obzvláště mohutný. Sloup explodujícího materiálu vystoupil do výše téměř devíti kilometrů nad vrchol a rozprostřel se kolem jako oblak popele až do výše dvanácti kilometrů. Jak popel neustále pršel na okolní krajinu, strhával s sebou obrovské laviny vyvržených zbytků, pevných, ale stále horkých. Exploze trvala pouhých osm hodin, přesto za tu dobu sopka stačila vyvrhnout obrovské bloky horké lávy, některé o velikosti až sedmadvacet metrů v průměru. Turistické stezky v okolí dvou kilometrů byly úplně zaneseny vulkanickým materiálem, silná vrstva pokryla i v okolí se vyskytující rostliny a dřeviny. Od té doby je však sopka v klidu a další erupce se v blízké době neočekává.

SPÍCÍ ĎÁBEL

To se však nedá říci o třetím, nejvyšším a nejaktivnějším vulkánu parku • Mt. Ruapehu. Se svými 2797 metry je nejvyšší horou Severního ostrova. Tento masivní vulkán má několik vrcholků a postranních kráterů, přičemž hlavní kráter byl ještě do poslední exploze v roce 1996 zaplněn vodou. Kráterové jezero existovalo asi od poloviny 19. století, bylo pět set metrů široké a obsahovalo neuvěřitelných deset milionů krychlových metrů vody. Jezero ohřívala vulkanická činnost, přičemž teplota vody se pohybovala v širokém rozmezí. Tak například v roce 1926 byl povrch jezera zmrzlý, ale během silné aktivity v letech 1968•71 vystoupila teplota na 60 oC. Ještě v osmdesátých letech turistické brožury doporučovaly koupání v jezeře, ale jak se voda v důsledku vulkanické aktivity stávala kyselejší, muselo se od této turistické atrakce upustit. Skrze hladinu totiž probublávaly plyny a občas se objevily i sírové skvrny. Dnes, poté, co poslední mohutný výbuch kráterové jezero zcela zničil, už můžeme pouze odhadnout, kam asi někdejší vodní hladina sahala. Na dně kráteru se začalo už tvořit jezero nové, které lze spatřit skrz neustále vanoucí dýmy par a sírových výparů, dusících člověka až k zalknutí. Je to, jako byste stáli na samém prahu pekelné brány, cítíte ohromující sílu podzemí, která dává tušit, že nebyl všem výbuchům zdaleka konec.
Jen v tomto století Ruapehu explodovala hned několikrát, od menších výbuchů až po ty s nejničivějšími následky, způsobenými tzv. lahary • mohutnými toky směsi vody, bahna, popele a ostatních vulkanických zbytků. Ke vzniku laharů přispívalo kráterové jezero, ale i velké množství ledu a sněhu, pokrývající vrchol hory již od doby ledové. Exploze v takovýchto podmínkách pak znamená obrovské nebezpečí, jelikož vyvržený materiál se smísí s popelem a vodou a proudí po svazích hory, strhávaje vše, co stojí v cestě. V prosinci roku 1953 došlo k prolomení jedné strany jezera, které se během patnácti minut propadlo o šest metrů. Mohutný lahar zaplavil vesnici Tangiwai, ležící na úpatí hory, a strhl železniční most několik okamžiků před tím, než přijel vlak jedoucí po trase Wellington • Auckland. Lokomotiva, tendr a pět vagonů se zřítily do prudkého toku laharů, kde našlo smrt sto jedenapadesát lidí. Od té doby došlo k několika dalším sesuvům laharů, které zničily lyžařské vleky na svazích hory, budovy a mosty v blízkém okolí, způsobily velké škody v zemědělství a poškodily místní flóru a faunu. Nejinak tomu bylo i po zatím poslední mohutné explozi 23. září 1995, která nastartovala sérii dalších výbuchů, trvajících až do července loňského roku. V tento den, na pozadí bezmračně modré oblohy, v podvečer rušného lyžařského dne, byly tisíce lidí svědky okázalého probuzení sopky. Někteří lyžaři ještě dokonce sjížděli poslední metry k horské chatě, zatímco ostatní již sledovali mohutný gejzír lávy, prachu, popele a páry, tryskající do obrovské výšky nad vrchol kráteru. Jak erupce pokračovala, pokrývaly se původně bílé lyžařské svahy šedočernou vrstvou popele a následně byly zaplaveny širokými toky laharů, proudícími až devadesátikilometrovou rychlostí. Do poloviny října 1995 pak došlo k dalším menším explozím, a teprve potom se erupce změnily v mračna plynu, vytvářející bledý modrohnědý vulkanický smog, známý jako vog, rozprostírající se nad velkou částí Severního ostrova. Během listopadu 1995 se na dně kráteru začalo tvořit nové jezero, zahalené stále do doutnajících sírových par. Dalo se předvídat, že vulkán neřekl své poslední slovo. Po několikaměsíčním relativním klidu se v červnu 1996 jako první znamení blížící se erupce objevily nad vrcholem nevinně vyhlížející růžové mraky dýmu a neustálý třes dával vědcům tušit, že žhavé magma si nezadržitelně razí cestu k povrchu. Ruapehu pak 17. června 1996 vybuchla ve své plné síle, vyvrhujíc obrovské a nebezpečné mraky popele. V deset kilometrů vzdáleném horském středisku Whakapapa Village bylo slyšet řinčící okna budov a zlověstné hlasité exploze, jaké možná kdysi daly této sopce jméno Ruapehu • „kráter vydávající výbušné zvuky“. Mírné výbuchy pokračovaly až do pozdního července, kdy už měla být v plném proudu zimní lyžařská sezona. Nepředstavitelné množství popele a prachu však pokrylo všechny lyžařské svahy a laviny bahna s sebou odnesly lyžařské vleky. Škody na majetku a ochromením turistického ruchu způsobené finanční ztráty dosáhly milionových částek a měly dopad na místní i regionální ekonomiku. Dvě hlavní lyžařská centra Turoa a Whakapapa byla otevřena až v srpnu, avšak ani příležitostné a život neohrožující exploze, vytvářející lyžařským svahům fantastické pozadí, již do konce lyžařské sezony nepřilákaly výrazné množství návštěvníků. Snad jediný, kdo se okamžitě snažil využít stávající situace, byli podnikaví obchodníci, kteří ihned začali vydávat velké množství knih, plakátů a pohledů, prodávat trička s obrázky běsnící Ruapehu atd.
I přesto, že Ruapehu je „Papinovým hrncem“ neustále hrozícím výbuchem, je park Tongariro jednou z nejnavštěvovanějších oblastí Nového Zélandu. V létě láká k vysokohorské turistice nebo na horská kola a v zimě na sněhové pláně lyžařských svahů, poskytujících jednu z mála možností lyžování na Severním ostrově.
Jedním si můžeme být stoprocentně jisti • park Tongariro určitě patří mezi ta místa na Zemi, která lidstvu připraví ještě mnohá překvapení. Nejpřesvědčivějším důkazem jsou čerstvě zaznamenané výbuchy ze 13. října loňského roku, kdy Ruapehu vyslala hrozbu v podobě vyvrhnutých mračen prachu a opět ohrozila lyžařskou sezonu i lidské životy. Uvidíme, jestli se bude snažit překonat svá dosavadní pekelná představení… (Březen 1998)

Počínaje Queen Charlotte Trackem po kajaky, potápění, plavby na jachtě, až třeba po vyhlídkové lety. Tuto oblast jsem již navštívil podruhé a našel víc odlehlých míst – těch, která mi chyběla během první návštěvy. Začnu od východního okraje. Waikawa je klidnějším a příjemnějším protějškem Pictonu. A leží na cestě do velkého zálivu Port Underwood a dá se tudy dostat až do Blenheim. Klikatící silnice vás vyvede na vrchol hřebenu nad zálivem, odkud je krásný výhled na okolí. Dnes jsou okolní kopce uměle zalesněny a těžba jehličnatého dřeva se zdá být jedním z hlavních odvětví místního průmyslu. Asfaltová silnička vás dovede až do přístavu, kde se nakládá vytěžené dřevo. Pak už ale pokračuje prašná cesta vlnící se nahoru a dolů, tak jak stoupá a zase sklouzává z jednoho zálivu do druhého. V Port Underwood najdete třeba malý Oyster Bay Backpackers, kde se dá nejen levně přespat, ale i zapůjčit kajak a prohánět se po vodní hladině.

Queen Charlotte Track asi není třeba představovat – profláklá turistická atrakce, sice poměrně náročný díky výstupům na hřeben a následným sešupům do zálivů, ale se vším komfortem (těm líným, či chtivým komfortu dokonce vodní taxi každý den převeze batoh na další místo kde budete nocovat). Zálivy jsou již dávno obydleny, k přespání se nabízí široký výběr od kempu po komfortní hotýlky. Přesto je tu v letní sezóně plno a včasná rezervace ubytování je na místě. O Cape Jackson jsem již psal v průvodci, patří mezi má zamilovaná top místečka – doufám, že se tam někdy zase podívám. Queen Charlotte Scenic Drive může být pastí pro váš časový itinerář a předpokládanou délku jízdní doby. Ne, že by silnice byla nějak obtížná, pouze je místy užší a vlní se jak had. Ale cestou je mnoho výhledů a ty stále lákají k zastavení a tím prodlužují pobyt. Proto, jestliže svítí Oskar na obloze, tak si raději nechte na krátký úsek od Pictonu do Havelocku třeba i půl dne a vychutnejte si báječné výhledy a zaposlouchejte se do monotónního koncertu cikád. Pravou lahůdkou Marlborough Sounds ale není Queen Charlotte, ale Pelorus Sound. Změ? malých zátok, pláží, ostrovů a ostrůvků – to je ten pravý ráj pro ploužení se v kajaku kolem desítek kilometrů pobřeží. Jen to má jeden háček – přístup je relativně obtížný – dále od všech tras, navíc část přístupové silnice je prašná. Přesto, dát si dva dny navíc a spočinout třeba v Elaine Bay stojí za to. Samozřejmě jsou třeba kajaky + třeba i ubytování – lze se obrátit na: Neil McLennan „Explore Pelorus“. Ted je třeba jen mít plavky, foťák, krém na opalování (aspoň třicítku!) a hurá objevovat pláže, zvědavé ptáky weka a vodní život… Samozřejmostí jsou kajaky + třeba i ubytování… (Převzato Koktejl)

Nový Zéland se totiž vyvíjel naprosto izolovaně od ostatního světa a díky tomu se může chlubit jedinečnou a unikátní přírodou, která si i přes zásahy Evropanů v dobách osidlování dokázala zachovat svébytný ráz a divokou krásu. Nevyvinuli se tu například žádní savci a žádní hadi. Zatímco některé druhy savců byly na ostrov postupně dovezeny, hady tu nepotkáte dodneška. Místo nich tu žijí zvláštní druhy ještěrů – například prehistorický ještěr tuatara. Nový Zéland je ale především ostrovem ptáků. Uvidíte tady například ptáka kivi, který se stal národním symbolem, spoustu vzácných druhů horských a lesních papoušků a mnoho kolonií mořských ptáků, z nichž snad nejkrásnější je ohrožený albatros královský. Celou čtvrtinu území pokrývají husté, sytě zelené deštné lesy, na mnoha místech dokonale neprostupné, s původními novozélandskými stromy a obrovitými kapradinami, mezi kterými si budete připadat jako v pravěku. Kromě toho tady uvidíte vysoké hory se zasněženými vrcholky, jeskyně s krápníky a podzemními říčkami, činné sopky, termální gejzíry, ve kterých se můžete koupat, brčálové kopce poseté stády ovcí, divoké řeky, jezera, fjordy a členité pobřeží s překrásnými osamělými plážemi a množstvím malých ostrůvků.

Nový Zéland tvoří dva hlavní podlouhlé ostrovy – Severní a Jižní. Pokud máte rádi vodní sporty a moře, jeďte až na samý sever. Je to jedno z mála míst na světě, kde se můžete koupat ve dvou mořích najednou – Tichém oceánu a Tasmanově moři. Hranice mezi nimi se prý pozná podle toho, že každé má jinou barvu. Kromě toho se tu můžete potápět, surfovat, rybařit, jezdit na vodních lyžích nebo prozkoumávat některé ze 144 malých ostrůvků u pobřeží. Chcete-li vidět na vlastní oči vybuchovat sopku, musíte do národního parku Tongariro. Tady se dají podnikat dlouhé túry po horách, v zimě je park lyžařským rájem Severní ostrov. Pokud vás zajímá původní maorská kultura a chcete vidět divoké tance Maorů mezi termálními gejzíry, bublajícím bahnem a oblaky páry, jeďte do oblasti Rotorua. Uvidíte tady i původní maorské domy a ochutnáte jejich speciality. Na Jižním ostrově nezapomeňte navštívit panenské západní pobřeží West Coast, které bylo zařazeno do světového dědictví UNECSO a kde za celý den nepo- tkáte ani živáčka. Jsou tu deštné lesy, vysoká vápencová skaliska a ledovcová jezera, na jejichž březích se procházejí tučňáci, tuleni, kormoráni a majestátní bílé volavky Kotuku. Na vrcholcích Jižních Alp se dá lyžovat po celý rok.

Toužíte-li po dobrodružství, které zvedá adrenalin v krvi, pak musíte do města Queenstown. Právě tady vznikl bungee jumping a celá řada dalších bláznivých aktivit. Rozhodně si nenechte ujít jetboating, což je jízda na superrychlé tryskové lodi mezi skalnatými břehy řeky Shotover River. Ta vás přiveze ke stanovišti bungee jumpingu, vy skočíte dolů a tam už na vás bude čekat helikoptéra, která vás přemístí k další divoké řece Kawarau River. Jestliže budete mít ještě dost sil a sjedete ji na raftu, dostanete tričko, diplom a fotku a odnesete si zážitky na celý život. Nový Zéland je zkrátka ráj pro všechny.

Muhamad Yasin je původem Ind. Fidži bylo v nedávné minulosti pokládáno za třetí nejbohatší stát Austrálie a Oceánie, hned po samotné Austrálii a Novém Zélandu. Začátkem 21. století se však o tomto souostroví začalo mluvit jako o zemi na pokraji občanské války. Indové v tomto sporu nedobrovolně hrají hlavní roli.

VULANGI – NÁVŠTĚVNÍCI VE VLASTNÍ ZEMI

Muhamad Yasin, obklopen svojí manželkou, dětmi a vnoučaty, nyní žije v malé chatrči, vybudované ze všech rodinných úspor. Deset lidí v několika místnostech. Ale domek má stěny a střechu, dokonce je napojen na státní elektrickou síť. Na poměry rozvojových zemí v Africe, Latinské Americe a jihovýchodní Asii jsou favely v okolí Suvy relativně spořádané. Hrubý domácí produkt na osobu a rok je na Fidži také srovnatelný s Polskem, nikoliv s nejchudšími zeměmi světa. „Od vlády dostáváme jen vodu a některé základní léky v nemocnici. A do školy nemůžeme poslat všechny děti, protože i za základní školní docházku chce teď ministerstvo vzdělání 80 dolarů (zhruba 40 USD) každé tři měsíce. Nemůžeme si to dovolit,“ říká rozhořčeně. Muhamad Yasin je jako většina Indů na Fidži potomkem těch, kteří sem byli přeplaveni britskou korunou. Mezi lety 1879 a 1906 to bylo více než 60 tisíc Indů. Britská koloniální správa v Indii jim tehdy slíbila na Fidži skvělé platy a výjimečné životní podmínky. Negramotní, chudí Indové ale museli podepsat tzv. girmit, dohodu, jež je zavazovala k pětileté službě. Ve skutečnosti to bylo něco mezi robotou a otroctvím. Po pěti letech neměli ti, kteří přežili, peníze ani sílu na dlouhou plavbu domů. Zůstali na Fidži. Jen hrstka indických obchodníků se mnohem později přistěhovala z vlastní vůle, a to převážně z Ahmadábádu, největšího města severozápadního státu Gudžarát. Pro současné indické obyvatelstvo, které tvoří asi 45 procent populace země, je Fidži jediný domov, který kdy poznali. Pořád se jim ale říká vulangi – „návštěvníci“. Kolem 90 procent půdy v tomto dosud převážně zemědělském státě patří podle zákona původním etnickým Fidžijcům (Melanésanům). V polovině dvacátého století byla fidžijským Indům propůjčena půda na 50 let. Pěstovali na ní cukrovou třtinu, rýži, tabák a bavlnu. Teď kontrakty vypršely a ve vypjaté politické situaci je původní Fidžijci nechtějí obnovit. „Pronajímal jsem si půdu od původních obyvatel jako téměř všichni Indové. Teď nemám nic a nemohu ani najít práci,“ pokračuje Yasin. „Skončil jsem v chudinské čtvrti úplně na dně. Když ztratí práci Fidžijec, může se s rodinou vrátit do své vesnice, kde najde spoustu půdy. V tom je rozdíl,“ dodává. V chudinské favele v Narere nyní žije kolem 400 rodin, tedy několik tisíc obyvatel. Každý den sem přichází alespoň jedna nová indická rodina.

INDICKÁ INVAZE

Mimořádně pracovití Indové obsadili v druhé polovině 20. století, kdy tvořili národnostní většinu, klíčové pozice ve fidžijském soukromém i státním sektoru. I ty nejchudší rodiny často dokázaly ušetřit dost peněz na to, aby mohly své děti poslat do škol v Suvě nebo v cizině. Indická intelektuální elita pracovala v nemocnicích a přednášela na středních a vysokých školách, kontrolovala zahraniční obchod země, psala knihy a snažila se v zákonodárství a ústavě prosadit změny, jež by zajistily rovnoprávnost všech národností a ras žijících na ostrovech, tj. včetně početné čínské menšiny. V roce 1970 si Fidži po 96 letech vydobylo nezávislost na Velké Británii. Indofidžijci se zapojili do procesu budování mladého státu a prvních patnáct let bylo souostroví fungující multirasovou společností. Mnozí původní obyvatelé Fidži však začali varovat před „indickou invazí“ a prosazovat názor, že všichni Indofidžijci by měli být deportováni zpět do Indie. Tisk začal vytvářet stereotypy a obviňovat občany indického původu z chamtivosti a z prosazování vlastních zájmů. Teď je indický taxikář, který mě večer veze zpět do Suvy, tak rozzuřený, že skoro nemůže mluvit. Když se ho zeptám na život Indů, zastaví u krajnice, vyjde z auta a zapálí si cigaretu: „Pokud bych o tom mluvil za jízdy, určitě bychom havarovali,“ vysvětluje. „Takže chcete, abych to shrnul? Na půdu nemáme nárok, přestože tu žijeme několik generací. Ukradli nám všechno, co jsme měli. Za poslední léta vydrancovali snad všechny indické obchody a restaurace. Po druhém převratu znásilnili stovky našich žen. Párkrát mě napadli přímo v taxíku. Tady už jen čekáme, kdy na nás opět zaútočí. Neptáme se ‘zda’, nýbrž ‘kdy’?“

DVA VOJENSKÉ PŘEVRATY

V roce 1987 zvítězila ve volbách koalice FLP (Fiji Labour Party) a NFP (National Federation Party) pod vedením doktora Timoci Bavadry. Přestože vláda byla vytvořena většinou z původních obyvatel země, nacionalisté ji hned obvinili, že je kontrolována Indofidžijci. V květnu 1987 došlo k vojenskému převratu (tzv. „prvnímu převratu“), kterému velel plukovník Sitiveni Rabuka. Přišla doba nejistot a krizí. V roce 1990 byla prosazena ústava, jež otevřeně diskriminovala občany indického původu. Tato diskriminace byla poněkud zmírněna až pod mezinárodním tlakem v roce 1997. V květnu 1999 Rabuka prohrál volby a vůdce levicové FLP Mahendra Chaudhry se stal v zemi prvním ministerským předsedou indického původu. Přesně o rok později, 19. května 2000, došlo k „druhému převratu“ pod vedením George Speighta, neúspěšného podnikatele a nacionalisty. Zajal celou vládu, jmenoval novou a požadoval revizi ústavy z roku 1997 s cílem vyloučit obyvatele indického původu z politického života. V listopadu roku 2000 Nejvyšší soud prohlásil převrat za nelegální, znovu legalizoval ústavu z roku 1997 a vyhlásil volby na rok 2001, tentokrát pod dohledem pozorovatelů z OSN. Volby ale byly poznamenány násilím a podplacením voličů, na ulicích ležely letáčky s nápisy: Volit FLP znamená otevřít cestu ke krveprolití. Zvítězil vůdce SLD (Lidové strany Fidži) Laisenia Qarase, který v rozporu s ústavou nepřijal ani jednoho Indofidžijce do své vlády. George Speight byl obviněn z velezrady a odsouzen k trestu smrti, rozsudek byl ale rychle změněn na doživotí. Teprve koncem srpna letošního roku, po dlouhých měsících debat a tlaků ze zahraničí, tentokrát včetně Spojených států, jmenoval ministerský předseda Laisenia Qarase čtrnáct občanů indického původu do své vlády. Napjatá situace v zemi však trvá dál.

CHUDOBA A NÁSILÍ

Situace posledních pěti let Fidži od základu změnila. Měla devastující vliv na ekonomiku i bezpečnost země. Obří letouny fidžijských aerolinek, jež kdysi přivážely návštěvníky z celého světa, teď na svých křídlech odnášejí do exilu muže a ženy, kteří ztratili naději. Do ciziny, hlavně do Austrálie a na Nový Zéland a do Spojených států, emigrovaly tisíce schopných profesionálů, a to nejen indického původu, zemi začali opouštět i vzdělaní etničtí Fidžijci. Turistika ze zahraničí, jeden z hlavních příjmů země, se zastavila. Politická nejistota a možnost občanské války zmrazily i příliv zahraničních investic. Proti Fidži byly uvaleny mezinárodní sankce. Země ztratila desítky tisíc pracovních příležitostí a chudoba a kriminalita nyní rostou závratnou rychlostí. Z privilegií, jež si prosadili původní Fidžijci na úkor Indů, teď těží jen malá hrstka těch nejbohatších. Korupce dosahuje v zemi najednou dosud neznámých rozměrů. Suva, hlavní město a kdysi oáza klidu a pohody, je nyní tak nebezpečná, že se tu po západu slunce nedoporučuje vycházet na ulici. Majitel malého krámku s posledními hollywoodskými hity na DVD a VCD discích jen krčí rameny: „Toto je jediný indický krám v okolí, který nebyl za poslední léta vydrancován. A to jen proto, že je padesát metrů od policejní stanice.“ Za tmy vyráží do ulic fidžijské gangy a přepadávají a znásilňují indické ženy. Sharon Bhagwan-Rolls je ředitelkou nevládní organizace s názvem „Femlink Pacific“, jež má za cíl pomáhat ženám v oblasti jižního Tichomoří, především však na Fidži. „Přestože ženy vždycky hrály v této společnosti důležitou roli,“ vysvětluje Sharon, „během posledních let se staly terčem otřesného násilí. S výjimkou vojenských oblastí není násilí na ženách tak rozšířené jako tady. Nikdo z nás nemá přesná čísla o počtu znásilnění; většina žen má strach jít na policejní stanici. Na Fidži existují dva druhy spravedlnosti: státní a tradiční. Tradiční systém, jenž má kořeny v původní kultuře, je často nad státními zákony. Znamená to, že pro osoby indického původu často neexistuje spravedlnost. Například když je žena znásilněna a oznámí to na policejní stanici, rodina zločince může zahájit tzv. ‘proces usmíření’ a domluvit se na odškodnění mimo soudní systém. Často je odškodněním pouze omluva hlavě rodiny – otci či manželovi. Indické rodiny jsou pod tlakem tento systém přijmout. Výsledkem je, že zločinec téměř nikdy neskončí ve vězení. Znásilnění indických žen na Fidži je tak skoro beztrestné.“

V ZÁJMU ELITY

Sedím v malé indické restauraci. Během oběda tu u stolků sedí desítky původních Fidžijců i Indů. Muž, co si s přítelkyní přisedá k mému stolku, se láduje křupavým roti a zeleninovým kari. Po chvíli se dá do řeči: „Žijeme tu spolu již přes sto let, zvykli jsme si na sebe a hodně se jedni od druhých naučili. Já jsem původem Fidžijec a pracuji v bance. Polovina mých přátel jsou Indové. Chutná mi jejich jídlo, občas jdu dokonce na jejich filmy, i když jim nerozumím, protože většinou nemají titulky. Ale líbí se mi, jak tam zpívají a tančí. Vůbec bych nechtěl vidět Fidži bez Indů. To by byl nesmysl, oni sem patří stejně tak jako já. Většina Fidžijců má stejný názor, jenom ti nahoře, naše elita má z Indů strach. Nechce se totiž dělit o moc. Bojí se, že přijde o spoustu příležitostí ke korupci. Proto jsem volil Stranu práce, i když je převážně indická. Jde jim o sociální spravedlnost pro všechny naše občany. Mám opravdu obavy, co se s mojí zemí stane. Musíme se nějak rychle domluvit a žít společně, bez nenávisti a strachu.“ Večer se ptám slavného televizního novináře, který je jakousi místní „hvězdou“ indického původu, Riyaze Sayed-Khaiyuma na totéž. Jen rozhodil rukama: „Pro mě je Fidži tou nejkrásnější zemí na světě. A nemám na mysli jen přírodní krásu, nýbrž i krásu lidí. Máme tu původní melanéskou kulturu, indickou kulturu, čínskou kulturu a západní kulturu. Tradice jsou moc hezké. Země je historicky bohatá, i když vždycky měla mizerné vlády. Naše úroveň vzdělání nebyla o nic horší než v Austrálii či na Novém Zélandě. A co jsi dnes slyšel, je pravda a ani já bych to nedokázal vysvětlit lépe. Zatímco se lidé mají rádi, hrstka, jež má moc, se snaží, a to velmi úspěšně, nás rozdělit. Používají k tomu těch nejlevnějších populistických triků. A spousta lidí, hlavně ti, co začínají mít hlad a cítí nejistotu a strach z budoucnosti, jim zbožně naslouchá.“ Podle slov Jone Dakuvuly z nevládní organizace CCF (Citizens Constitutional Forum) během převratu v roce 2000 ztratilo střechu nad hlavou kolem 12 tisíc osob. Během jediného dne převratu byl zničen majetek indických obchodníků v hodnotě 30 milionů dolarů. Většina z jejich obchodů se již nikdy neotevřela. „Násilí a nespravedlnost vždy vedou k ekonomickému úpadku a úpadek živí opět násilí. Je to začarovaný kruh. Fidži se dosud může vyhnout násilí, ale po pravdě řečeno mám obavy, že se řítíme do katastrofy,“ říká Jone. V bývalém hlavním městě země Levuka na ostrově Ovalau jdou děti do školy. Sestupují z kopců, před sebou klidné azurové moře, pod jeho hladinou barevní koráli. Levuka dosud neví nic o tom, co se děje v Suvě a Nadi, na ostrově Viti Levu, kde žije většina obyvatel. Levuka je miniaturní replikou Fidži před dvaceti lety, zemským rájem, kde se neznámí lidé zdraví na ulici, kde se po večerech zpívá a ráno modlí. Také dvě stě kilometrů na západ na neuvěřitelně krásných ostrovech Yasawa místní kapela dosud vítá návštěvníky, již přistávají u jejich vzdálených břehů. Muži stojí po kolena ve vodě, kolem krku květiny. Zbytek země se každým okamžikem může změnit v bitevní pole, v ekonomický a sociální odpadkový koš, ve smutnou scénu etnických čistek. (Prosinec 2003)