Každý z nás snad alespoň někdy sní právě o tom, aby utekl z té zimy někam na teplem prosycenou pláž, nebo naopak chce rychle zchladit své tělo v příjemném chládku anebo si třeba v létě zalyžovat. Možná to zní až příliš krásně, než aby to byla pravda. Snad možná sami nechceme věřit, že teď tam u protinožců je báječné léto. Dnes je to snadné, chcete na druhý konec světa? Dobře, máte na vybranou. Koupit si letenku a třeba hned vyrazit, anebo se alespoň nechat unášet, sice ne v Boeingu 747, ale nad čtením těchto stránek. Takže se, prosím, připoutejte a vyrážíme.

Někdo se mě kdysi zeptal, proč si myslím, že lidé tam jsou jiní než u nás. Snažil se mi namítat, že lidé jsou všude stejní. Asi do určité míry měl pravdu, ale lidé tam jsou přece jen v něčem zvláštní. To, co je činí takovými, jakými jsou, je jejich klid, jejich pohoda. Oni nikam nespěchají, neumějí spěchat. Nic jim neuteče. Ve srovnání s australskými sousedy je můžeme považovat za národ méně uspěchaný.

Neměl bych opomenout, že nedaleko Aucklandu leží malá vesnička Puhoi. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby to nebyli právě čeští emigranti, kteří tuto osadu založili. Dodnes je zde i malé české muzeum a restaurace, kde si můžete objednat pravý český guláš.

Auckland je největší město na Novém Zélandu. Pyšní se vysokou věží, větší než Eiffelovka v Paříži. Z jejího vrcholu se nabízí krásný pohled na celé město a přístav. Prohlídku města je možné začít na Queenstreet, která je centrem města. Na jejím dolním konci se nachází přístav, poskytující různé plavby na přilehlé ostrůvky, výlety za pozorováním velryb nebo krátkou plavbu do přilehlé aucklandské čtvrti Devenport. V Devenportu si pak není možné nechat ujít návštěvu těch nejlepších kaváren a restaurací ve viktoriánském stylu z 19 století. Záhy je možné pocítit romantické kouzlo novozélandského vína, které lze doplnit třeba jen lehkým krevetovým salátem. Auckland je také přezdíván městem plachetnic. Každý rok zde začínají prestižní jachtařské závody American Cup, na které jsou Novozélanďané opravdu velmi hrdí. V roce 2000 Zéland porazil Američany a sláva je zde znát dosud. Z Aucklandu 250 km na sever leží oblast nazývaná Bay of Islands. Zde je možné zakotvit v malém malebném městečku Paihia. Toto městečko ožívá jen na půl roku díky turistické sezóně, je to ideální výchozí bod pro další cesty. Paihia poskytuje veškeré druhy vodních zážitků, pronájem vodních skútrů a kajaků i plavby na stylových jachtách na malé nádherné ostrůvky v této zátoce. Dá se zde dobře strávit jak jedna noc, tak i celý měsíc, je to jen na Vás, ale nudit se opravdu nebudete. Nezapomenutelným zážitkem může být seskok z padáku volným pádem z výšky 3 600 metrů. Je to nepopsatelný pocit, cítíte vzrušení z letu a pod sebou vidíte malinké ostrůvky z ptačí perspektivy, co víc dodat. Snad jen to, že skáčete s instruktorem tzv. tandem seskoky, kdy určitou dobu letíte bez otevření padáku, tzv. volným pádem, a pak jen lehce dosednete na zem. Nedaleko Paihii leží Waitangi. Je to místo, kde se 5. února 1840 původní obyvatelé Maoři dohodli s Angličany o zrovnoprávnění tak, že Maoři uznali anglickou královnou výměnou za stejná práva, která patřila Angličanům, tedy i práva na vlastní půdu. Dnes je tento den státním svátkem. Zde v muzeu pod širým nebem můžeme zhlédnout maorskou kulturu a k vidění jsou i dvacetimetrové maorské kánoe. Pokračujeme-li severněji, narazíme na 90mílovou pláž a pak dále až na samý nejsevernější cíp Zélandu, na Cape Reinga. Možná si toužíte zahrát golf, a tak si nenecháte ujít pláž s golfovým hřištěm na Matauri Bay. Toto golfové hřiště je sice spíše pro zámožnější hráče, ale zážitek, který vytváří zdejší krajina, je spolu s hrou jedinečná. Golfové hřiště je situováno na útesech s výhledem na písčité pláže. Trénovat sem jezdí i mistři golfu. Pokud máte rádi velké vlny a surfování, zkuste třeba navštívit Taurangu, které vévodí hora Manganui. Již samotný výhled z této přes 200 metrů vysoké hory na surfařskou pláž je fascinující. Tato pláž je opravdovým rájem pro surfaře, ale není jediná. Na Zélandu takovýchto pláží najdete mnohem více.

Další zastávkou na Zélandu, a to již cestujeme asi 200 km jižně od Aucklandu, je termální oblast Rotorua. Tryskající gejzíry, z bahna bublající voda, pára a vzduch prosáklý plyny, které se uvolňují, jak voda vyvěrá na povrch, to vše může připomínat peklo, ale názor zcela jistě změníte, až navštívíte bahenní koupele nebo třeba celé dopoledne strávíte relaxováním v těchto termálních lázních. Pokračujeme-li jižně od Rotoruy, dostaneme se do města, které nese stejný název jako největší jezero Zélandu: Taupo. Již samotné číslo 606 čtverečních kilometrů stačí k představě o tom, jak je jezero velké. Trempové zde určitě najdou zalíbení v několikadenních túrách kolem jezera. Jiným se naskýtá možnost rybaření, a to buď přímo ze břehu na vlastní pěst, nebo z rybářské lodi za odborné asistence, ale kde máte jistotu, že něco chytnete… V dáli za jezerem se rýsují siluety hor neboli národní park Tongario. Tomuto parku dominují tři vulkanické hory, jedna z nich, Mt. Ruapehu, vysoká 2 800 metrů, se naposledy ozvala v září 1995, kdy začala chrlit kameny a popel, což byla naštěstí jen hezká podívaná a nikomu se nic nestalo. Mimo jiné je zde největší lyžařské středisko na Zélandu s více než 30 upravenými sjezdovkami a 23 vleky. V létě se nabízí odvážným a zkušeným trempům třeba i šestidenní výlet kolem hor. Za podívanou pak stojí i pohled na kráterové jezero, jež září zelenomodrou barvou které můžete spatřit přímo z lanovky nebo se k němu vydat několikakilometrovou stezkou. Asi 200 km odsud se na východním pobřeží rozprostírá město Napier. Město roku 1931 postihlo zemětřesení, které srovnalo se zemí téměř vše. Záhy začalo vznikat nové město ve stylu Art Deco, které je dnes světovým unikátem. Každý rok se zde koná festival Art Deco, jenž Vás vtáhne do doby 40. let. Tomu odpovídá atmosféra města, kde potkáváte lidi oblečené ve stylu doby, ale nejen to. Kdo může, opráší a vyleští svého veterána a jede na přehlídku. Asi 300 km jižně od Napieru, přímo na konci Severního ostrova, se nachází hlavní město Wellington. Je to vlastně křižovatka mezi Severním a Jižním ostrovem, a tudíž se tomuto městu téměř žádný cestovatel nevyhne. Je to město s nočním životem, kavárny, restaurace a diskotéky zavírají téměř až s rozedněním. Všem fanouškům sportu doporučuji navštívit stadión ragby, kde často hostuje národní tým All Blacks. Wellington oplývá muzei a různými kulturními výstavami. Určitě ale nezapomeňte na jedno, a to na Národní muzeum Te Papa. Budova muzea je jen několik let stará a obsahuje celou historii Nového Zélandu, ale i moderní pojetí společnosti. Když nebudete pospíchat, dá se zde strávit celý den, a navíc vstup jako do mnohých jiných galérií a muzeí je zdarma. Z Wellingtonu vede cesta do přístavu na trajekt na druhý ostrov.

Tříhodinová cesta trajektem z Wellingtonu do Pictonu na Jižní ostrov je sama osobě zážitkem, jejž doprovází krajina nádherných fjordů. Již z dálky uvidíte přístav v Pictonu, pětitisícové městečko, nesrovnatelný kontrast k Wellingtonu. I když je Picton malým přístavním městečkem s velmi klidným životem, jemuž dodávají rytmus jen turisté, nabízí množství aktivit. Od různých treků, které opisují zdejší fjordy (jmenovitě se jedná o 67 km dlouhý Queen Charlotte trek) přes možnosti paraglidingu až po rybaření. Dalšími městy, jež následují, je Blenheim a Nelson. Nalézáte se ve vinařské oblasti, kde se pěstuje jedno z nejlepších vín na Zélandu, a to díky teplému klimatu na nejslunečnějším místě v zemi. Ochutnávky vína ve zdejších sklípcích ocení především znalci. V Nelsonu pak můžete odpočívat na písčitých plážích nebo třeba máte-li rádi trempování, můžete se vypravit do národního parku Abel Tasman. Trasa o délce 51 km, která zabere tři až čtyři dny, vede kolem pobřeží a zátok s nádherně jasně modrou vodou, částečně pak bušemi. Zaujímá mezi cestovateli díky snadnému terénu první příčku v oblíbenosti. Další putování vede do Kaikory, menšího pobřežního městečka na cestě do Christchurchu. Snad je to nejlepší místo na pozorování delfínů a velryb nebo také dobré místo na denní zastávku, nežli se ocitneme v Christchurchu. Velice krásný zážitek si můžete odnést, pokud si zaplavete společně s delfíny. Nasednete na loď, kapitán se pokusí objevit, kde se delfíni právě nacházejí, a jakmile jsou spatřeni, jednoduše dostanete neopren spolu s další výbavou a už plavete vedle delfínů. Christchurchu s 300 tisíci obyvateli dominuje anglikánská katedrála ve středu města, i proto se říká, že zde pocítíte Anglii na každém kroku. I když má Christchurch mnoho starých gotických budov, je to především moderní město se vším všudy. Za návštěvu stojí botanická zahrada v blízkosti řeky Avon a samozřejmě Cathedral Square. Na západním pobřeží Jižního ostrova se nachází dva nejznámější ledovce na Zélandu, Fox Glacier a Franz Josef. Nikde na světě nenajdete ledovce v této úrovni a tak blízko u moře. Tyto ledovce se posunují desetkrát rychleji než třeba ve švýcarských Alpách, asi o metr za den. Ledovce můžete zdolat ve skupině s instruktory, náročnější třeba v helikoptéře. Nedaleko ledovců se nachází národní park Mt. Cook se stejnojmennou horou, nejvyšší na Zélandu, se 3 755 metry. Zdejší horské pochody se doporučují jen těm nejzkušenějším. Přesto hodně lidí neodolá zdejší čarokrásné krajině a bilance několika mrtvých každým rokem je smutnou daní zdejší přírodě. Přesuneme-li se ještě dále až do komerčního, nejrychleji expandujícího města Zélandu, do Queenstownu, ocitáme se uprostřed lyžařského ráje. V zimě městečko ožívá a jen stěží budete hledat volný hotel nebo ubytovnu. Městečko je přeplněné turisty z celého světa, kteří si přišli zalyžovat třeba jen na pár dní nebo zde strávit několik měsíců anebo jen vychutnávat zdejší atmosféru horské oblasti. Výhled z lanovky na městečko, kterému dominuje pohoří a jezero Wakatipu, je úžasný. Asi 100 km od Queenstownu se tyčí dvoutisícová Wannaka, jež nabízí všechny druhy adrenalinových sportů, ale i nádherné výstupy na vrcholky hor ve zdejším národním parku Mt. Asprin. Poslední zastávkou je to nejhezčí z přírodních krás, co můžete na Zélandu zhlédnout. Tím je bezesporu Milford Sound ve Fjordlendském národním parku. Dech beroucí přírodu si můžete vychutnat plavbou v Milfordském zálivu. Jako nejkrásnější trek na světě je mnohými popisován čtyřdenní Milford Trak a mnozí Novozélanďané přemýšlejí o tom, že ho jednou zdolají. Pokud se na jeho zdolání chystáte, musíte si dopředu rezervovat chatky na nocleh, které mají jen určitou kapacitu. Tento trek je rovněž regulován, a tudíž potřebujete i povolení. Když se počasí vydaří, lze zde spatřit nedotčenou panenskou přírodu Nového Zélandu v plné její nádheře, jakou budete těžko jinde hledat.

Samozřejmě Zéland nabízí mnohem víc, než se dá popsat na těchto řádkách, ale to už bych asi prozrazoval až příliš mnoho.

A právě tak jsem se dostal do Koreje. Byl jsem tam pozván.

Zvu Vás tedy zase já na putování za zajímavostmi Koreje a povím Vám, jaký je to národ. Jsou to lidé tvrdě pracující, nezlomní, ale i vtipní, citliví a vděční i za málo. A co víc, jsou hrdí na svoji vytrvalost tváří v tvář nepřízni osudu, čehož je svědectvím sama historie vztahů s jejich sousedy. Hlavní prioritou pro každého Korejce je rodina. Jejich výchova, jež má své kořeny v konfuciánském étosu, je učí velké zdvořilosti a respektu vůči rodičům a starším. V Koreji se rovněž klade velký důraz na vzdělání, znalost konfucianismu a národní historie. Když nemáte dostatečné vzdělání, jste korejskou společností víceméně opomíjeni. A jakmile se blížíte ke třicítce, aniž byste do té doby zastávali nějaké postavení či lepší funkci, už jen stěží uspějete. Není divu, že mnoho mladých Korejců končí ve velkých depresích a stresu. Korea je velmi zalidněná země s více než 46 milióny obyvatel, hustotou zalidnění trumfne i samotné Japonsko. Téměř většina společnosti, převážně starší generace, stále cítí určitou averzi vůči Japoncům. Ta se však v mladé generaci pomalu ztrácí, i když v hloubi jejich cítění je stále přítomná. Ale pojďme teď na samý začátek téměř každého turisty.

Přiletíte na obrovské mezinárodní letiště v Incheonu, které leží nějakých 60 kilometrů od Soulu. Letiště postavené k příležitosti Mistrovství světa ve fotbale je dnes největším letištěm v Asii vůbec. Pak projdete imigrační kontrolou, kde se Vás jen málokdo na něco zeptá. Dostanete razítko do pasu, kde stojí, že máte tři měsíce na to, abyste si Koreu pořádně užily. Ale je vůbec někdo, kdo by tam chtěl zůstávat tak dlouho… Korea zůstává zemí, kam zavítá jen málokterý turista, což na druhou stranu jen přispívá ke zvědavosti a touze prozkoumat tuto zemi. Po příletu brzy zjistíte, že dalším oříškem může být komunikace. Jakmile opustíte letiště, metro a různé dálnice, obklopí Vás korejské znaky, které Vám asi jen stěží něco řeknou. Možná se sami sebe začnete ptát, co že tam vlastně děláte. Proč jsou všechny ukazatele stejné a proč nikdo nemluví anglicky? Ale nenechte se odradit, protože i tak má Korea svá tajemství. A abych nepřeháněl, základy angličtiny zde dnes mluví alespoň většina mladší generace. Nejvíce cizinců pracujících dnes v Koreji jsou právě zahraniční lektoři angličtiny. Napadlo Vás vyučovat cizí jazyk v Koreji? Šanci máte, ale bohužel téměř všechny školy preferují rodilé mluvčí. Pokud budete cestovat po Koreji sami, brzy se Vás zmocní pocit osamělosti. Tisíce Korejců a Vy jediný bílý človíček. Marně se budete snažit hledat někoho, kdo by Vám byl alespoň vzhledem podobný.

Po únavném dni plném cestování, čekání v kolonách aut, kdy jen cesta z centra na předměstí Soulu zabere asi tři hodiny, se cítím opravdu unavený. A smog, nemůžu si na něj zvyknout. Po chvilce si dávám pod hlavu měkký polštář a usínám v autě. Ale to už mě můj korejský přítel budí a říká, dneska musíš být fit, je tu přece večeře, barbecue vepřové na kosti a rýže. Probudím se do krásného dne, ale je mi mizerně. Pak si záhy vzpomenete na So-Ju, což je korejská tradiční pálenka s obsahem alkoholu kolem 30 %, původně pochází z Číny. Je chuťově velmi odlišná od čehokoliv a nejvíce se podobá čistému alkoholu. Například whisky se vyrábí z ječmene, brandy z hroznového vína, So-Ju se vyrábí ze všeho možného. Je to velmi oblíbený nápoj díky velké tradici a rovněž ceně. Je o polovinu levnější než zdejší pivo, takže po práci ne na pivo, ale na So-Ju. Nejlépe si So-Ju vychutnáte s tradičním korejským jídlem, jako je barbecue hovězí a kimchi. Co to je kimchi? To je příloha, jež se vždy servíruje s rýží spolu s nějakým dalším hlavním pokrmem. Jedná se o nespočet malých talířků se zeleninou, jako je kapusta, ředkev, okurka naložená v nálevu dochucená třeba cibulí, pórkem, česnekem, zázvorem. To vše je pak ještě posypáno ostrým kořením, nejčastěji paprikou. Hodně lidí si kimchi zamiluje, a když se vrátí domů, začne jim chybět, tak jako mně. Z malé párty, kterou jsme včera měli, jsem se přece jen něčemu naučil. Teď už vím, že když jste k někomu pozváni na večeři, musíte počítat s tím, že u jídla budete sedět na zemi u malého stolku. Taky je neslušné neodjíst jídlo, hlavně rýži. To se považuje za velkou urážku. Kamkoli přijdete, budete se muset vyzout z bot před prahem, než vstoupíte. Nezapomínejte, že jste v zemi, kde má buddhismus svou tradici.

Snad si Koreu spojujeme se seriálem MASH. Ale znáte někoho, kdo by cestoval do Jižní Koreje? Jestliže ne, pak je to docela normální. Když jsem si kupoval průvodce Korejí, prodavačka se na mě dost nevěřícně dívala. A to nebyl žádný zastrčený obchod, ale prodejna speciálně určená pro cestovatele.

Nikdy by mne nenapadlo, že se jednou ocitnu v Soulu. Ale už se stalo a jsem zde, přistávám. Trochu mě zaráží, že v letadle jsou z dvou set lidí až na tři výjimky pouze cestující z Asie. V letištní hale mířím přímo k informacím pro turisty. Velmi uctivý muž vyslechne moje přání a začne mi nabízet různé varianty ubytování. Od cenově nejlevnějšího motelu za 35 dolarů výše. Jeho obchodní talent je zcela odlišný od českého přístupu. Volí taktiku zdvořilého a zdlouhavého vysvětlování, co která nabídka ubytování zahrnuje. Zachází až do takových detailů, které pro mne jako turistu jsou naprosto bezvýznamné, například že v pokoji za 45 dolarů je navíc k dispozici videopřehrávač a kabelová televize s 60 kanály. Ale zapomněl dodat, že v korejštině. Jako Čech volím nejlevnější variantu. Nakonec podotkne: „Myslím, že jste si vybral nejlépe, jak jste mohl, a určitě budete spokojený.“ Pak mi nabízí i odvoz přímo do motelu, což velmi rád přijímám. Musím dodat, že je to jeden z velmi mála lidí, jež jsem jako běžný turista potkal, který mluví alespoň trochu anglicky. Většina obyvatel Soulu zcela ignoruje anglický jazyk a vede s Vámi třeba i dlouhou konverzaci v korejštině. Vy něco anglicky řeknete a oni se s Vámi baví dál v korejštině. Nenaznačí Vám, že Vám vůbec nerozumí, a stále pohotově odpovídají na cokoliv, ale anglické slovíčko neřeknou. Když už nějaké to anglické slovíčko uslyšíte, zní to tak legračně, že nevíte a pochybujete, je-li to korejština nebo nějaká zvláštní místní angličtina.

Motel se nachází na předměstí Soulu. Je sice malý, ale mně určitě postačí. Vcházím do pokoje s malou předsíňkou. Jsem v zemi, kde náboženská velí zanechat obuv právě v této předsíňce a do pokoje vstoupit zutý. Sám bych si to neuvědomil, ale jsem na to velmi zdvořilým způsobem upozorněn. Klíče od pokoje nedostávám a spokojuji se s vysvětlením, že je zde naprosto bezpečno.

Opouštím motel s plánkem metra, kde mám vyznačenou stanici, u které se motel nachází. Jedině podle metra se dokážu v Soulu orientovat. Ptáte se proč? Protože jen metro má označeny názvy stanic v angličtině. Způsob, jak najít motel, kde bydlím, jsem vymyslel následovně: modrá barva označuje jednu z desítky tras zdejšího metra. Stanice metra Ujangsan, to je snadné. A pak mám v paměti, že se dám nahoru mírně do kopce, na třetí odbočce doprava a pak ještě dlouhou ulicí rovně projít tržištěm, zahnout doleva, pokračovat asi tak dalších pět minut rovně a pak podchodem projít do budovy označené červeně blikajícím symbolem, který v korejštině znamená něco jako: pozor, toto je hotel s vlastní koupelnou. Dalším, i když nákladnějším způsobem, jak se dostat na potřebné místo, jsou taxíky. Ale pozor, v Koreji jsou dva druhy. Jsou zde obyčejné taxíky a pak luxusní, přezdívané „deluxe“. Ty luxusní se liší od normálních nejen svým nápisem, dvojnásobnou cenou, ale i tím, že řidič mluví trochu anglicky.

Soul je zvláštní město a upřímně řečeno zrovna moc věcí, které by sem turisty lákaly, nemůže nabídnout. Nelze ale přehlédnout, že jsou v tomto moderním městě četné parky, různá historická místa a mnoho budov v areálu královského sídla. Snad američtí veteráni navštíví zdejší válečné muzeum, které jim připomíná jejich minulost. Snad Soul navštěvují partneři zahraničních společností, které zde podnikají. Ale doporučuji, pokud do Koreje pojedete, ze Soulu vyjet a podívat se také mimo hlavní město. Korea totiž nabízí mnohem víc než jen rušné moderní velkoměsto Soul.

Soul představuje nespočet lidí cestujících sem a tam. Korejci jsou nesmírně zdvořilí a uctiví. Miniaturním mobilním telefonům propadli ještě víc než Češi. Téměř všichni nosí saka vzbuzující dojem elegance. V Soulu je běžné, že jedete metrem a že si vedle Vás stoupne obchodník v sáčku, ukloní se a začne prezentovat nějaký výrobek. Rozdá cestujícím své zboží, zatímco stále mluví, a kdo chce, si výrobek může koupit, ostatní ho vrátí. Obchodník všem poděkuje a jde do vedlejšího vagónu. Za jednu jízdu můžete potkat takovýchto obchodníků několik.

Stánky s občerstvením jsou v Soulu téměř na každém rohu, nabízející místní speciality. Jednou z nich jsou nudle se zeleninou s plody moře, vše osmahnuté na másle. Výtečné jsou i čínské nudle anebo různé placky s fazolemi a vepřovým masem. U vstupní brány jednoho národního parku je možné těchto stánků napočítat stovky.

Ke korejské kuchyni patří kimchi. Je to nakládaná nakrájená zelenina s různými přísadami jako čili, česnek a zázvor. Je to vlastně příloha, která se podává téměř ke všemu, i ke snídani. Jídlo má pak syrovou, hodně ostrou chuť. Další specialitou, na celém světě dobře známou, je korejský kimbap nebo korejské hovězí a vepřové barbecue. Právě pro specifickou kořeněnou chuť je korejský kimbap mnohem chutnější než japonský. Náplň kimbapu tvoří většinou rýže, šunka, vajíčka, sýr, tuňák a podobně.

V Koreji se setkáme se čtyřmi náboženstvími. Prvním je buddhismus, ke kterému se hlásí asi čtvrtina obyvatel, ke křesťanství se hlásí rovněž čtvrtina Korejců, dále je zastoupen šamanismus, jenž se ale dá těžko počítat mezi náboženství. Šamanisté nemají kostely, žádné psané texty, ale konají různé obřady a rituály za doprovodu tance. Konfucianismus je náboženským směrem, který ale víc představuje etiku než náboženství. Odtud také pochází úcta ke staršímu člověku, která je v korejské společnosti velmi dodržována. Korea je označována za tímto duchovním směrem celosvětově nejvíce ovlivněný národ. Možná i proto se v Koreji dává všem výrazně najevo společenské zařazení. Žijete-li v Soulu, máte plus, máte-li dobré vzdělání, máte plus, jste-li bohatý, máte plus atd. Jste-li turista z bohaté země, pak vzbuzujete větší respekt, než když pocházíte ze země chudší. Budu-li mít například lepší zaměstnání v porovnání s někým, kdo zastává horší funkci, budu mu v tomto společenském žebříčku nadřazen. Postavení ve společnosti zde znamená mnohem víc než jen prestiž.

V Soulu doporučuji navštívit Národní lidové muzeum s desetitisíci vystavenými exponáty z korejského folklóru. Těm, kteří se zajímají o válečnou historii, je možné doporučit Muzeum válečných památek, které vystavuje exponáty od doby třetího království až po korejskou válku. Je zde i výstava o vietnamské válce, kdy Korea bojovala po boku USA. Musím říci, že je to jedno z nejlepších muzeí v Koreji. Navštívil jsem i několik parků, které jsou velmi krásně upraveny v korejském stylu. Můžete třeba sednout na metro a za hodinu jste mimo Soul v některém přilehlém národním parku. Doporučuji zajít i do některého buddhistického chrámu, třeba toho největšího v Soulu, který se jmenuje Chogyesa.

Pokud budete cestovat do Koreje, už nepoletíte na staré letiště Kimpo, ale na nové Incheon, ležící 80 km od Soulu. Letiště Incheon, které bylo v nedávné době otevřeno, je rozlohou i počtem odbavených cestujících největším letištěm v celé Asii.

Na závěr bych se chtěl zeptat, zda jsem Vás zlákal k návštěvě Soulu. Ani bych se nedivil, kdyby ne. Ale takový je Soul, tygr Asie, město jiného stylu.

Zprávy o Izraeli v televizních novinách snad nikomu nemohou uniknout. Téměř každý den se dovídáme o dění na Blízkém Východě zprávy většinou negativní. Židovský národ, Palestina, Svatá Země, to jsou pojmy nám dobře známé. Ale už málokdo ví, jaký je život obyčejných lidí, zde žijících národů, málokdo zná život mimo politické dění. Mnozí z nás znají Izrael jen takový, jaký je nám prezentován ve sdělovacích prostředcích. Pro mnohé je Izrael symbolem spojeným s náboženstvím. Ale málokdo zná dnešní život Židů nebo Palestinců, těch lidí, kteří žijí svůj všední život.

Jestliže jste už někdy Izrael navštívili, jistě mi dáte za pravdu, že Izrael je země svým způsobem naprosto originální. Malá země, kde se tísní téměř šest miliónů obyvatel. Země velkých kontrastů. Země technicky vyspělá, moderní, mladá, která je ale zároveň biblickou kolébkou dnešní civilizace. Praotcové zde položili základy židovského monoteismu. Ježíš zde naplnil své poslání. Izrael je země, která prožívala utrpení, ponížení, ale i slávu a vítězství. Země, kde je možno se setkat s lidmi žijícími v přepychu, ale také s lidmi žijícími na pokraji chudoby. Je zde cítit porozumění, solidaritu, ale i mezilidskou nenávist.

V Izraeli jsem strávil delší čas. Za tu dobu jsem Izrael poznal i z pohledu obyčejných lidí a takový Izrael se Vám pokusím přiblížit.

Aviv je obyčejný mladý muž se silným pocitem vlastenectví. Právě se vrátil z vojny, kde sloužil přes tři roky. Nestěžuje si, je hrdý sám na sebe, že dělá něco pro svoji zemi. Je to jeho země a on má víc než jen pocit vlastní identity. Je to pocit, že je součástí židovského národa. Když Aviv mluví o vojně, říká, že by mu nevadilo, kdyby byl na vojně třeba i déle. Uvědomuje si, že Izrael je malá země žijící v neustálém ohrožení. Teď bude několik měsíců pracovat a pak se chystá na půl roku se svojí dívkou do Asie. Jen musí počkat, až i jeho dívka skončí vojnu. Z vojenské služby nejsou vynechány ani dívky, i když slouží jen rok a půl. Aviv chce vidět svět dříve, než bude svázán povinnostmi ve své rodné zemi. Jako ostatně většina mladých Izraelců chce poznat a vidět více než jen zemi, kde se narodil. Pokud jste zcestovalí, možná z vlastních zkušeností víte, že Izraelci cestují více než kterýkoliv jiný národ, možná jste jich na svých cestách potkali hodně. Ale zvláštností je, že cestují jen mladí lidé kolem 25 let. Ani mladší, ani starší. Je obvyklé po škole a po skončení vojny vyjet do světa. Pak už se nikam nepodívám, říkají si a mají pravdu. Nemohou cestovat všude tam, kam by možná chtěli, protože řada arabských zemí neudržuje diplomatické vztahy s Izraelem. Aviv mi sděluje, že chtěl původně cestovat ze Singapuru dále až do Indie. Ale třeba do Malajsie nemohu, říká. Do některých zemí máme zkrátka dveře zavřené. Na ubytovně potkávám dva mladé Francouze. Chvíli si povídáme a brzy se dovídám, co je do Izraele přivádí. Chtějí se na pár let stát dobrovolnými vojáky. Kapesné kolem dvou set amerických dolarů, ubytování a strava, to není to, co je sem přitáhlo. Chtějí poznat tvrdý výcvik, být v akci a každý den v terénu. Nechtějí si jen na vojnu hrát, ale zažít opravdové nasazení. V Izraeli to není jenom Aviv, jsou to téměř všichni mladí lidé, kdo v sobě cítí silné vlastenectví. V tomto jsou jejich názory stejné. Ale i přesto jsem vyslechl zajímavý názor od Miráv. Ačkoliv sama nemá v lásce ortodoxní židy, říká: „Vlastenectví má každý z nás, ale je možné nebýt vlastencem?“ V této společnosti jste a souhlasíte s vědomím národa, anebo nevyjadřujete svůj souhlas a pak zde nemáte co dělat. Není možné zde jen normálně žít a nestarat se o svou vlast. Mnoho lidí si myslí, že problémy, které Izrael trápí, se nikdy nevyřeší. A tak se snaží vyrovnat i s tím, že se občas někde něco stane. Třeba vybuchne bomba. Někde někdo zemře. Lidé to odsuzují, ale už to není něco, s čím by se nenaučili žít. Lidé si na to zvykli. Je zcela běžné, že jdete po ulici a najednou se objeví policejní vozy „mištara“ a vyklidí ulici. Někde se objevilo něco podezřelého, a tak se má zato, že je to bomba. Lidé to berou jako všední záležitost a nemají strach, že by to třeba opravdu mohla být bomba. O to bolestivější je, když se opravdu něco zlého přihodí. Pak obvykle následuje odveta. A potom starou událost překryje nová a za týden na starý atentát již nikdo nevzpomene. Život jde dál. Slyšel jsem ale také od některých názor, že jedině válka vyřeší tuto situaci. Zastánců této verze je ale naštěstí mnohem méně.

Vynecháme-li teroristické útoky, pak lze jednoznačně říci, že Izrael je bezpečná země. Paradoxně se zde lidé cítí poměrně bezpečně. Těžko říci, zda je to tím, že v ulicích potkáváte vojáky se samopaly, ozbrojené policejní vozy, nebo tím, že si národ uvědomuje svoji situaci a drží více pospolu.

Když se v září roku 2000 situace vyhrotila, reakce lidí byly různé. Ale snad všichni doufali v obrat k lepšímu. Nestalo se tak, přestože si mnoho lidí více slibovalo od tvrdších kroků nové vlády. Teď, když je situace dá se říci kritická, lidé snad mohou být zmateni a rozděleni v názorech na budoucnost země.

Obdivuji, jak rychle se Izrael dostal do popředí vyspělých ekonomik. Je pravda, že Amerika k tomu značně přispěla, ale jen do jisté míry. Myslím, že lidé v Izraeli jsou velmi pracovití. Nejdříve jsem měl pocit, že je to jejich touha po bohatství, co je pobízí. Časem jsem začal rozumět jejich myšlení a chápat, že jejich pracovitost je silou. Silou, kterou tak trochu ctí a které si zároveň velmi váží. Tato pracovitost není tedy jen dána osobní touhou, ale zároveň je nástrojem k budování země. Jejich úsilím se i poušť proměňuje v úrodnou půdu.

Pokud jde o obchod, i v tom je Izrael tak trochu zvláštní země. Začít tady podnikat je dnes velmi těžké. Daňové zatížení je velmi vysoké, také proto, že Izrael z těchto daní udržuje velkou armádu. Podnikání neprospívá ani politická nestabilita. To, co se v izraelské ekonomice významně uplatňuje, je americký kapitál. Každý větší hotel, sítě rychlého občerstvení, společnosti, které jsou na špičce ve výzkumu, ať jde o chemii, výpočetní techniku nebo nejprestižnější softwarové společnosti, to vše jsou americké investice. Nejvíce obyvatel židovského původu se přistěhovalo právě ze Severní Ameriky. Velký počet emigrantů přišel do Izraele také ze západní Evropy a v uplynulých letech rovněž z bývalého Sovětského svazu. Menší část přistěhovalců pak tvoří i emigranti z Jižní Ameriky. Kurz izraelského šekelu je velmi stabilní. Je to také díky velké provázanosti ekonomiky právě s ekonomikou americkou. Kdekoliv můžete platit v dolarech, ať jste na trhu, nebo v luxusním podniku. Je pátek a v tento den se všední život zastavuje kolem druhé hodiny odpoledne. Večer je zvykem většiny mladých vyrážet za zábavou. V Izraeli to ale není jako u nás kolem deváté nebo desáté večerní, ale až kolem půlnoci. V tuto dobu mladí lidé obsadí především diskotéky a různé kavárny, které byly nedlouho předtím téměř prázdné. Noční život se zastavuje s ranním rozedněním, a tak se může zdát, jako by zde nebyla zavírací doba. Pokud jste nezažili jednu noc v Tel Avivu, nepoznali jste život v Izraeli z pohledu bezstarostných mladých lidí, kteří se baví. Při takové zábavě nepadne ani jediné slovo o politice. Sedíme v kavárně na Dizengoff třídě v centru Tel Avivu. „Popíjíme, bavíme se o životě, ale jen o tom, co nás baví, o tom je přece život. Válka, násilí a podobné věci jdou dnešní večer stranou. Je to svým způsobem pro nás únik, chceme se bavit a užívat života,“ dodává Yuval. Všichni u stolu mlčky souhlasí. Pak se Yuval zvedne a objedná další míchaný nápoj. Potom nám říká: „Je jedno, co si kdo myslí, my jsme mladí, v tom, co nás čeká, nikdo optimista není, a tak jediné, co nám zbývá, je snažit se alespoň zapomenout. Alespoň dnešek prožívat tak, jako že se nic neděje.“

Sobota je v Izraeli sabat, lidé se scházejí a prožívají den volna. Šalom, tento pozdrav je v tento den slyšet po celé zemi. O sabatu pracuje málokdo. Lidé se většinou věnují své rodině, přátelům, procházkám po městě a návštěvě synagogy. Byl jsem pozván do jedné židovské rodiny na oběd. Po několika chodech jsem opravdu plný a další jídlo už musím odmítnout. Dlouho do noci pak vedeme rozhovor. Jak se vlastně žije obyčejným lidem? Lidé se zde v podstatě dělí na tři skupiny. Vedle bohatých tvoří velkou část obyvatel lidé střední vrstvy. Tato vrstva představuje ty, kteří mají třeba jen trochu lepší zaměstnání, a různé menší podnikatele, kterých je zde velmi mnoho. Třetí vrstva zahrnuje lidi spíše chudé. Těch není sice mnoho, ale přesto se v Izraeli s nimi často setkáme. Zcela odlišnou vrstvu tvoří pak ti ortodoxní Židé, kteří zasvěcují svůj život duchovnu. Tito věční studenti židovství jsou hmotně zabezpečeni ze strany státu. Některým lidem se právě podpora státu této skupině nelíbí. Najdete zde mnoho Židů, kteří Vám otevřeně řeknou, že ortodoxní Židy nemají v lásce.

A co lidé ve stáří, jak je o ně postaráno? V Izraeli se o staré lidi pečuje trochu jinak než jinde ve světě. Takových zařízení, jako jsou u nás domovy důchodců, je v Izraeli málo. V Izraeli funguje to, že o staré lidi pečují převážně tzv. osobní pečovatelé, převážně z řad cizinců. Ti se pak celý den starají o svěřenou osobu. Na tomto se finančně podílí jak stát, tak i děti rodičů. Izrael není země drahá jen pro turisty, je drahá i pro většinu obyvatel. Nájmy za bydlení jsou ve městech velmi vysoké. Je výjimkou, že mladý člověk vlastní byt nebo dům. Další položkou, která není zanedbatelná, jsou výdaje za jídlo. Ale bylo by nesprávné jen tvrdit, že je to země nákladná. Vysokým nákladům odpovídají i poměrně vysoké platy.

Co všechno si Izraelci představí, pokud jde o naši zemi? Je to Praha, kam často odlétají na krátkou návštěvu. Jsou to oktávky, kterých v Izraeli jezdí hodně. Jsou to i názvy některých ulic, třeba T. G. Masaryka. A je to i české pivo, které zde koupíte. Najdete i takové, kteří o naší zemi nevědí vůbec nic, ale těch je opravdu málo. Zařadí Vás pak třeba do Jugoslávie nebo do Čečenska. Celkově mají Izraelci s námi Čechy velmi dobré vztahy. Snad jsme si v něčem blízcí.

V Izraeli nežijí jen Židé, jsou tu i Arabové, kteří jsou občany Izraele. A ne všichni Arabové vyznávají Islám, žije mezi nimi i mnoho křesťanů. Kromě křesťanů katolického vyznání jsou zde i protestanti a pravoslavní. Země je rozdělena do tří pásem podle toho, zda se jedná o oblasti pod kontrolou Izraele nebo o palestinská území s úplnou nebo částečnou kontrolou palestinské samosprávy. Každé pásmo oddělují tzv. check pointy, místa, kde se zpravidla musíte legitimovat a podrobit zběžné kontrole. Za stabilizované situace mohou obyvatelé Izraele cestovat do Palestiny a naopak Palestinci do Izraele. Pokud chce někdo z Palestiny pracovat v Izraeli, potřebuje k tomu povolení, které je obtížné získat. Izraelci téměř na Palestinou kontrolovaná území nevstupují. Mnoho Palestinců však v Izraeli žije a pracuje nelegálně. Pro Palestince je to mnohdy jediná možnost, jak najít práci a uživit rodinu. Ale také je zde malé množství Palestinců, kteří studují na zdejších vysokých školách. Když jsem mluvil s Palestinci, pochopil jsem určité věci a poznal jsem jejich pocity. Pocity ukřivděnosti, pocity, že jsou považováni za ­něco méně než Izraelci. Téměř každý Palestinec je v názoru na situaci zajedno s celým palestinským národem. Myslím, že se cítí někdy až příliš ukřivděni. Cítí se chudí, ožebračení Izraelem. Nenávidí Ameriku. Abéb má šest dětí, žije na vesnici v palestinském území na severu Izraele. Každý den dojíždí dvě hodiny za prací do Tel Avivu. Nemá rád Izraelce, ale práce, která uživí jeho rodinu, je teď důležitější než jeho cítění. Je muslim, jeho manželka nikdy nebude pracovat, její úlohou je starat se o domácnost. On se musí postarat o rodinu finančně. Říká, že i kdyby našel práci v Palestině, stěží by je uživila. „Platy u nás jsou několikanásobně menší,“ dodává. Věří a přeje si jediné, aby se jeho děti jednou měly lépe. Nezáleží mu tak na jeho vlastním životě, ale spíše na rodině, manželce a dětech. Palestinci se na některých školách vůbec neučí hebrejsky, není výjimkou, že mluví jen arabsky. Abéb se učí základy hebrejštiny až nyní. Domnívá se, že Jásir Arafat je až příliš ústupný vůči Izraelcům, a myslí si, že nemá ani mezi svým lidem velkou podporu. Zastává názor, že jedině válkou se konflikt vyřeší. Většina Palestinců je bez práce, cítí se okradena, okupována na svém vlastním území, pociťují bezmoc. Mám za to, že právě to v nich vzbuzuje nevraživost. Nechci posuzovat Izrael ani Palestinu, chci jen popsat to, co k Izraeli patří.

Rozloučil jsem se zemí, kde se setkává Orient a Západ, různé kultury a různá náboženství. Letiště Ben Gurion se ztrácí pod oblaky a já si v duchu říkám, sbohem, země zaslíbená.

Tak takhle se dá popsat jeden z nejkrásnějších ostrovů světa. Ostrovy Fidži leží v jihozápadním Tichém oceánu asi 2 000 km od Nového Zélandu. Málokdo z nás má to štěstí zavítat na Fidži. Asi většina dá raději přednost Kanárským ostrovům nebo Malorce právě pro jejich dostupnost. Ale i když nemáte na Fidži namířeno, můžete se nechat očarovat kouzlem těchto ostrovů prostřednictvím následujících řádků.

Nasedám na londýnském Heathrow do letadla. Přes deset hodin letu na palubě britských aerolinek a budu v tropech. Příjemná představa, ale na druhou stranu si říkám, jestli jsem spíše neměl dát na radu své kolegyně a letět na „Kanáry“. Ale pozdě litovat. Letadlo se pozvolna snáší na malé letiště v Nadi. První, co mě probouzí z dlouhého letu, je příjemně teplý a značně vlhký vzduch. Teplota vody i vzduchu je něco málo pod 30 °C. Na Fidži je v podstatě celý rok léto s průměrnou teplotou 25 °C. Pokud tedy plánujete, že ostrovy navštívíte, a nevíte kdy, odpověď je snadná. Kdykoliv, protože na Fidži není rozdíl mezi lednem a červencem, hezky je tady po celý rok. Procházím pasovou kontrolou, kde se na mě usmívají úředníci v sukních, jejichž těla zdobí velké bílé květy. První, s čím se záhy každý turista setká, je uvítací ceremoniál. Skupina několika domorodců Vás za doprovodu rozličných hudebních nástrojů přivítá. Opravdu nevšední uvítání, které znepříjemňuje jen jeho komerční pojetí. Následně je totiž každý turista oslovován agenty z cestovních kanceláří, kteří neodbytně nabízející své služby. Pokud odoláte, máte vyhráno, ušetříte až 30 % z ceny za ubytování. Takové jsou provize cestovních kanceláří. Pokud se ubytujete přímo v hotelu a zaplatíte na místě, dostanete zpravidla tuto slevu. Já jsem to štěstí bohužel neměl.

Nadi je 30tisícové město, kde kromě restaurací, obchůdků se suvenýry, trhy s exotickým ovocem najdete i hinduistický chrám. Nadi a jeho přilehlé okolí jen překypuje hotely různých kategorií, které zde rostou jako houby po dešti. Většina turistů zde tráví jen svůj první den a den před odletem. Téměř každý míří na nějaký ten malý pohlednicový ostrůvek s plážemi. Viti Levu, hlavní ostrov, nenabízí takové možnosti jako ­­­­­malé ostrůvky.

Druhý den, hned jakmile si odpočinu, opouštím Bay View Hotel na předměstí Nadi a nasedám na autobus do přístavu. Autobus sváží zdarma ze všech hotelů turisty, kteří cestují se společností South Sea na nějaký ten ostrůvek poblíž. Spolu s dalšími asi dvaceti turisty nasedám na menší loď, která, jak se zdá, pod tíhou těžkých zavazadel stěží obstává. Houpeme se ze strany na stranu. Usedám a loď vyráží směrem na souostroví Yasawa. Můj cíl je Tavewa, poslední zastávka této plavby. Po chvíli spolu se dvěma Švédkami vstáváme ze svých míst a usedáme sice bez komfortu, ale s dobrým výhledem na palubu lodi. Každý z nás cestuje do jiného resortu. Loď pak vždy zastavuje u nějakého ostrova, aby nás pár lidí opustilo nebo abychom nabrali někoho dalšího. Zdárně doplouváme na Tavewu, jsem v cíli. Přesedáme na malý člun, který nás za 10 dolarů neodváží víc než sto metrů k pobřeží. Je to trochu drahé za ten kousíček cesty, ale co naplat, i tady se podnikání zřejmě daří.

V Coral View mne a ještě jednoho Skota srdečně vítá majitel resortu. Prohodí pár slov na uvítanou a už nám nabízí oběd. Oběd s radostí přijímám, cestou mi opravdu vyhladovělo. Pak nás majitel ubytovává v Buru. Buro je takové typické obydlí ze slámy, ve kterém žijí místní obyvatelé. Není to žádný přepych, ale originalitu to v sobě skrývá. Turistů je nás tady něco přes dvacet. Personál, který tvoří místní rodiny, se stará o fungování tohoto resortu. Je to takový rodinný podnik, kde místní personál bydlí a zároveň je součástí resortu.

Tavewa má rozlohu asi tři kilometry čtvereční. Procházka kolem dokola mi trvala dvě hodiny. Je to sice malý ostrov, ale co víc si přát. Jsem tady proto, abych si dobře odpočinul a vychutnal krásu zdejších pláží. K tomu mi zdejší ostrov náležitě postačuje. Nabízí se mi zde skvělá atmosféra, ale i poklidné relaxování na pláži. Snad jedinou nevýhodou je, že jsem trochu mimo dosah civilizace, není zde žádná restaurace, žádný obchod ani telefon.

Slyším zvuk tamtamu, jenž oznamuje večeři, a tak se všichni scházíme v jídelně. Nic si zde nemohu koupit, jsem odkázán jen na místní kuchařky, jejichž umění je mi vzdálené. Snad ti prozíravější si sem vzali nějaké zásoby, já mezi ně nepatřím. Jídlo se servíruje a já pomalu vychutnávám vcelku vydatnou stravu. Jídelníček na Fidži je směsí chutí polynéské, čínské, indické a západní kuchyně. Tradičním jídlem jsou mořské plody v kokosovém mléku, kokoda, což je ryba upravená za studena zalitá kokosovým mlékem s citrónovou šťávou, nebo pečená ryba s kořínky dalo. Po večeři následuje debata s ostatními cestovateli. Bavíme se o všem možném a k tomu většina z nás popíjí Fiji Bitter, místní pivo ve velkých 700ml lahvích. Chutná celkem obstojně, ale českému pivu se nevyrovná. Mike, majitel resortu, nám oznamuje program na druhý den. Hlasuje se, kam se pojede, a jednoznačně vyhrává pláž Modrá laguna. Každý den dělá Mike nějaký program. Jede se třeba na jeden ze sousedních ostrovů nebo na návštěvu vesnice za poznáním tamního života. Program je opravdu pestrý. Peter je tady už třetí týden, na nudu si nestěžuje a já mu v tom dávám za pravdu. Dopíjím poslední Bitter a jdu spát. Ještě před spaním si přehazuji přes sebe síť proti moskytům. Důležitá věc, jinak se budu druhý den škrábat po celém těle. Probouzím se do nádherného slunečného dne. Bubnováním tamtamy oznamují snídani. Dopíjím kávu a přesunuji se pár metrů na pláž, kde trávím celý den příjemným nicneděláním. Večer pak vyrážím na třistametrový kopec na ostrově, odkud je vidět skvělý západ slunce. Před západem se nad ostrovem slétá snad několik stovek velkých netopýrů. Pohled na ně vzbuzuje strach, a to si nedovedu představit, že je místní obyvatelé opékají a jedí. Dnes po večeři se konají závody krabů. Celé to spočívá v tom, že kdo chce závodit, zaplatí startovné za vybraného kraba. Jeho krab pak musí být první v cíli. Cena za vítězství je určená v naturáliích, tedy ve Fiji Bittru. Můj krab se vůbec nerozeběhl a skončil mezi posledními. Dneska není můj den.

Na dalších několik dnů si půjčuji šnorchl. K pozorování podmořského života v průzračné vodě bohatě postačí. Voda je zde naprosto klidná. Můžete celý den proplouvat mez korály a pozorovat nespočetné druhy mořských ryb od malých až po velké. Zahlédnout můžete i mořského hada, který není nějak zvlášť nebezpečný. Kdo má zájem, může se zúčastnit potápění do hloubky desítek metrů. Začátečníkům jsou poskytovány kurzy, kde se vše snadno naučí. Bohatost podmořského života činí z Fidži ráj pro všechny potápěče.

Další den věnuji průzkumu celého ostrova. Zjišťuji, že ostrov je obydlen pouze rodinami, které spravují tato rekreační střediska, nikým jiným. Procházka vnitrozemím představuje cestu přes těžko prostupný buš. Cestu zakončuji na druhém konci ostrova, kde se na obzoru objevuje několikasetmetrová písečná pláž jen pro mne. Na chvíli odpočívám, lehám si na prohřátý písek a jen tak vychutnávám ticho a osamění.

Druhý den je na programu rybaření. Usedáme na člun společně s několika nadšenci rybaření a s Tomem, který tuhle akci řídí. Míříme na širý oceán. Po čtvrthodině plavby nahazujeme a zkoušíme místo. Jako návnadu používáme čerstvě z písku vyhrabané kraby. Něco by tu bylo, pár drobnějších rybek, ale nic extra. Až po půlhodině vytahuji asi tak 65 cm dlouhého chňapala, tak to už je hezký úlovek.

Od Petera se dozvídám, že dnes je čtvrtek a jako každý čtvrtek bude místo večeře lovo. Původně se lovo slavilo třeba při svatbě, narození nového přírůstku nebo i při úmrtí. Takto se sešli členové rodin a společně oslavovali a popíjeli nápoj zvaný kava. Kava je nápoj připravovaný z usušených kořínků jedné odrůdy pepře. Nápoj, který vzbuzuje mírnou euforii, je dnes na Fidži národním nápojem. Slavnost lovo probíhá opravdu v duchu skvělé nálady. Na ohništi upečené pokrmy jsou pak k dispozici na švédských stolech, a tak dnes nikdo nebude o hladu. Dále koluje u stolu kava. Každý musí ještě předtím, než se napije, třikrát tlesknout a pronést hlasitě „bula bula bula“, taková je tradice. Ke konci večera probíhá Bula tanec. Tanec na brazilský způsob je svým stylem originální. Krále a královnu Bula tance vybírá přísná místní porota. Vítězům se dostává náležitého ocenění.

Jedeme na výlet do jeskyní na druhé straně ostrova. Cestou míjíme protilehlý Želví ostrov. Tady byl částečně v roce 1980 znovu natočen film Modrá laguna, kde hrál Brook Shields. Dnes je ostrov soukromým majetkem amerického milionáře Richarda Evensona. Jen pro představu, minimální šestidenní pobyt přijde na 200 tisíc korun.

Dnes nám Mike oznámil, že se zítra koná výlet na zápas místního týmu ragby. Za pár dolarů jsme byli svědky sice amatérského, ale i tak vzrušujícího sportu na vzdálenějším souostroví Mamanuca.

Odpoledne se účastním plážového volejbalu, zápas nás hostů proti místním. Je to spíš zábava a jednoznačně vyhráváme. Zbytek posledního dne pak trávím na lehátku ve stínu palem.

Na zpáteční cestu raději volím hydroplán. Pohodlně nasedám a za necelou hodinku jsem na hlavním ostrově Viti Levu. Poslední noc trávím v hotelu Nadi Bay. Ještě večer navštívím restauraci v centru Nadi, kde potkávám českého krajana. Náhoda, nebo jsme my Češi snad všude? Těžko říci. Dozvídám se, že Pavel přicestoval na Fidži z Austrálie a teď se vrací domů jako já. Na Fidži si užíval surfování u Momi Bay. Je pravda, že na Fidži nejsou všechny pláže vhodné pro surfování, ale je jich přesto dost.

Loučení se blíží a já za pár hodin odlétám domů. Ještě nakoupit nějaké suvenýry a zajít na internet. Usedám v místní kavárně, kde jsou jen dva počítače. Chci poslat zprávu, než dorazím domů. To ještě ale nevím, jak zde funguje spojení. Čekám a čekám, až se konečně objeví požadovaná stránka, ale pět minut se nic neděje. Za dalších pět minut se sice stránka objeví, ale to už ztrácím trpělivost. Pak si všímám vtipné cedulky v angličtině: „Nerozčilujte se, pokud jsou počítače pomalé, nacházíte se v časovém pásmu Fidži.“ Na Fidži se musíte chtě nechtě přizpůsobit pomalému rytmu života, ať už jste v internetové kavárně, nebo čekáte, že Vás někdo rychle obslouží v restauraci.

Fidži nabízí mnohem víc než jen čarokrásné pláže, vodní sporty, nabízí i mnohem víc než jen příjemné prostředí Pacifiku. Fidži – to je ojedinělá atmosféra, ojedinělé zážitky s příjemnými lidmi, které budete v Evropě jen těžko hledat.

PŘÍBĚH BEZ POEZIE

Jako první člověk připlul k zeleným břehům Nového Zélandu mořeplavec Kupe z polynéského kmene Maori. Přivezl s sebou psy a divoké kozy a pojmenoval tuto zemi Aotearoa, „země dlouhého bílého oblaku“. O několik století později ostrov neunikl pozornosti evropských mořeplavců, a ačkoliv tu Maorové byli dřív, v roce 1840 se země stala britskou kolonií a nově příchozí se podle toho začali chovat. V té době se zálivu Hawke’s Bay říkalo Ahuriri, což v maorštině znamená „z vody vybíhající“, a evropských tu bylo jen pár velrybářů. Zanedlouho přišli misionáři. Jako první Alexander Alexander, který se oženil s maorskou dívkou Harata a společně uhlazovali hroty soužití bojovných Maorů a nových osadníků. Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy se britská vláda dozvěděla, že osadníci kupují půdu přímo od Maorů. To bylo v rozporu se smlouvou z Waitangi, která zaručovala britské koruně na nákup půdy výhradní právo. Do Ahuriri byli posláni vládní úředníci, přístav byl rozšířen, to divošské jméno nešlo vyslovovat, a vůbec bylo třeba zásadních změn. Dílem náhody byl u moci sir Dormett a dílem náhody zrovna v té době zemřel jeho přítel, důstojník britské armády sir Napier. Takové jméno sice vyvolává v člověku romantické představy, ale skutečný příběh je vcelku bez poezie. Během svého úřadování stihl Dormett tento poetický záliv a přístav zcivilizovat, uspořádat a celkově pobritštit. Ulice dostaly jména (systematicky) britských spisovatelů, básníků a zapomenutých důstojníků z Indie, začaly připlouvat lodě s nákladem stavebních materiálů, hraček a vymožeností civilizace, byly postaveny první patrové domy a úředníci sem mohli přivézt své rodiny. Úrodná půda byla levně rozprodána evropským osadníkům a Maorové odešli dále na sever, k poloostrovu Mahia.

NIČIVÉ ZEMĚTŘESENÍ

Všechno, co bylo, vzaly živly. První den školy po letních prázdninách, v černé úterý 3. února 1931, začalo nedaleko Napieru ničivé zemětřesení, největší přírodní katastrofa v dějinách Nového Zélandu. Zaznamenalo 7,8 stupně na Richterově škále, trvalo necelé tři minuty, způsobilo kolem 260 úmrtí a požár, který se rozšířil na většinu obytných budov. V Napieru nezůstal kámen na kameni, celé město tábořilo na plážích a nikdo nevěděl, jak dál. Majitelé museli dál splácet domy, které již neexistovaly, a zároveň budovat nové. Ačkoliv vláda přiznala Napieru finanční podporu, město se znovuzrodilo především díky svépomoci. V té době se celou západní civilizací šířila stále sílící vlna revoluce a změny, která zasahovala do společnosti, konvencí, umění, módy, průmyslu i architektury a přinášela s sebou vizi silné budoucnosti nespoutané starými časy. Noviny se na Nový Zéland dostávaly rychle, a tak architekti pověření výstavbou nového Napieru již sebevědomě vytvořili doslova učebnici architektonických slohů 30. let, kterým vévodil především styl art deco.

ART DECO

Za kolébku tohoto stylu je obecně považována Francie, ačkoliv o jeho světový rozmach se velice zasloužily Spojené státy. V roce 1925 byla v Paříži uspořádána L’Exposition International des Arts Decoratifs et Industriels Modernes, výstava současného designu a užitého umění, která je dodnes považována za definici stylu art deco. Stručně: art deco dokazovalo, že lze propojit prvky umění a industrializace, ve velkém pro nejširší vrstvy vyrábět předměty s uměleckým designem, že fantazie může být funkční a výrobky z levných materiálů (bakelit, celuloid, chrom, tmavé barevné sklo) nemusí být ošklivé. Bylo dítětem své doby, poválečného období hospodářské krize, průmyslové revoluce, emancipace žen, víry v sílu a možnosti strojů. Mezi nejvýraznější rysy patří nedbalá elegance, hladké geometrické linie, minimální dekorace s náznaky síly, pohybu, jazzu, často ornamenty převzaté z egyptské, aztécké nebo africké kultury. Na výtvory z éry art deco se po druhé světové válce zapomnělo a byly znovuobjeveny až v 60. letech. Dnes možná vyvolají shovívavý, pobavený úsměv – pro svůj překvapivý design, odvážné syté barvy a přepjatou stylovost. Architektura není výjimkou.

OSTROVNÍ SVÉRÁZ

Vysoko nad jakoukoliv charakteristikou slohu a stylu stojí fakt, že na Novém Zélandu, v ostrovní zemi, se věci dějí po svém. I převzaté myšlenky nabudou svérázných rozměrů a tvarů, neplatí tu předsudky ani přísná pravidla ostatních kontinentů; země je mladá a dýchá čerstvý vzduch. Na konci 20. let bylo v Napieru činných hned několik architektů. Po zemětřesení se čtyři nejuznávanější studia spojila v The Napier Associated Architects a společnými silami, avšak každý po svém, navrhovala novou tvář města: Natusch & Sons, Louis Hay, Finch & Westerholm, E. A. Williams. Mezi nejvýraznější vlivy patřili německá škola Bauhaus, američtí architekti F. L. Wright a G. Sullivan, evropský neoklasicismus, kalifornský styl španělské misie a samozřejmě art deco, často doplněné maorskými motivy. Po celém Napieru dnes můžete spatřit stavby s prvky všech těchto stylů, volně se prolínajících bez jakékoliv ješitnosti. Kromě faktu, že ve 30. letech bylo art deco v módě, měli architekti pro tuto volbu čistě praktické důvody. Nové stavby měly být pevné a odolné vůči zemětřesení. Jednoduché geometrické tvary budov s minimální ozdobou bez zbytečných výčnělků (které by mohly spadnout) a tvrzený cement jako stavební materiál se zdály ideální. „Cementové krabice“ byly také nejlevnější. Nezapomínejme, že v době znovuzrození Napieru ve světě právě vrcholila hospodářská krize, která samozřejmě zasáhla i Nový Zéland. Přesto, postavit budovu bez jakýchkoliv ornamentů bylo nemyslitelné. V Americe 30. let architektura nakonec dostala podobu mrakodrapů a průmyslových budov. Na Novém Zélandu do ní vložili zemitou užitečnost, hravost a stavěli s lehkou myslí. Z nutnosti, příhodnosti a rozmaru ostrovanů tak vznikl unikátní katalog architektury 30. let, který byl objeven a plně doceněn až o padesát let později.

NEJNOVĚJŠÍ MĚSTO NA ZEMI

Na konci ledna roku 1933, když byla rekonstrukce Napieru téměř hotová, tu uspořádali obrovskou oslavu znovuzrození, The New Napier Carnival. Velkolepě hlásali do světa své „vystavěno s vizí“. Brzy ale přišla druhá světová válka, poválečná léta a zajímavé časy; na Napier se pozapomnělo. Začátkem 80. let tudy celkem náhodou projel režisér Peter Wells a zanedlouho už byl hotový film nazvaný „Nejnovější město na Zemi“. Jeho premiéra v Napieru konečně pomohla sdružit všechny místní, kteří si už nějakou dobu uvědomovali cenu tohoto zapadlého městečka. První akcí vznikající společnosti Art Deco Trust byla ona premiéra Wellsova filmu v roce 1985. Namísto očekávaných desítek se tenkrát objevily stovky lidí a truhla s pokladem 30. let byla znovu otevřena. Art Deco Trust dnes funguje jako podnikatelské a kulturní sdružení, shání prostředky na údržbu města, vydává publikace o všem, co je tu k vidění, láká sem návštěvníky z celého světa. Členy společnosti jsou převážně lidé dobře situovaní, a tak místní občas utrousí jízlivou poznámku o snobství. V podstatě si ale všichni uvědomují, že spolek je důležitou součástí života Napieru a dělá toho pro město opravdu hodně. Na té trošce pompy zase tolik nesejde.

VELKÝ GATSBY A SWINGOVÁ MŠE

Neony září dlouho do noci, na promenádě u pláží se hraje a tančí v rytmu swingu, ulice jsou plné lidí a nablýskaných automobilových veteránů. Víkendový Art Deco Festival, tradiční oslava znovuzrození Napieru, je v plném proudu. Uprostřed novozélandského léta, třetí únorový víkend, tu každoročně ožívají 30. léta; ve stejnou dobu v Hawke Bay vrcholí jablečná sezona a celý záliv je plný mladých cestovatelů česáčů. Pro náladu takového letního festivalu si nelze přát víc. Ve středu večer všechno začne dýchánkem napierské smetánky „u starostových“. Až z promenády je slyšet cinkání skleniček, na terase se vystavují draze pořízené šaty, klobouky, boa a cigaretové špičky. Na ulicích se začínají objevovat nablýskané modely starých aut, v nich pánové a dámy v dokonalých kostýmech, v hotelu Masonic u promenády se do noci popíjí ve stylu románu Velký Gatsby (včetně nažehlených bílých uniforem). Čtvrtek je stále ještě ve znamení pozvánek a drahých vstupenek, ale večer se v muzeu hraje film Někdo to rád horké a od té chvíle už má každý šanci být aspoň na chvilku ritzy (anglické slovo pro ty, co ví, jak to chodí v Ritzu). Dny jsou plné přehlídek, soutěží, výstav a procházek. Většina akcí je zdarma přístupná pro každého – výlet na bicyklech, koncerty v ulicích Emerson, Tennyson a Dickens, módní přehlídka plavek z 30. let, stepování, dokonce i opravdová art deco svatba. Můžete si také zajít na večeři ve stylu hospodářské krize v New Yorku – na polévku do plecháčku. I s frontou. Večery a noci patří kapelám, tanečníkům a požitkářům, kteří si chtějí užít snové atmosféry výletu do minulosti a léta na pobřeží Pacifiku. Místní nebo cizinec, každý se může převléknout do kostýmu a nechat se unášet, nebo sportovněji, v civilu, přihlížet. V neděli odpoledne se k parku u rozlehlé pláže sjedou krásná stará auta, dámy rozloží piknikové stolky, prostřou ubrusy, čajové servisy, nalijí šampaňské, kapela začne hrát a Great Gatsby Picnic začíná. Na trávě a pláži se usadí ti ostatní, sice bez stolku a porcelánu, ale se stejným smyslem pro styl. Navečer se rozezní kostelní zvon a všichni zamíří do napierské katedrály na swingovou mši. Začíná se Pochodem svatých, zpívá se, pamětníci vyprávějí úryvky vzpomínek na zemětřesení a dobu po něm a z lidí úplně vyzařuje, že mají své město rádi. Konec je takový příjemně melancholický, lidé se začínají rozcházet. Příští rok ve stejnou dobu.

ČÍ JE AHURIRI?

Jako v té staré pohádce o panně vyřezané ze stromu; jeden tovaryš jí dal tvar, druhý ji oblékl a třetí naučil řeči. Stará moudrost Maorů říká, že všechno ve světě má společné tři věci: vše roste, vše žije, vše má tvar a formu. Tipu Ora Aahua… Ahuriri dostala svůj tvar od… Záleží na tom, čemu budeme věřit. Mohla se vytvarovat postupně třením kontinentálních desek pod hladinou oceánu, ale mohli na ní také zapracovat někteří z bohů Aotearoy, kteří po rozdělení Papa a Rangi, země a nebes, tvořili náš svět. Maorové jí potom dali jméno a naučili ji první lidská slova, noví ostrované evropského původu ji oděli. Napier je tím šatem; trochu marnivým, ale pěkným a dobře padnoucím. Čí je tedy Ahuriri? Lidí není; jen ti, co tu žijí, dostali od života darem tohle krásné místo a zkrášlili ho, jak nejlépe dovedli.

Přes Internet jsem získal adresář novozélandských klubů i s mailovými adresami a kompletní termínovou listinu. Pak už zbylo jen kontaktovat pár lidí v Taupu a Aucklandu, kde jsem se měl v době pobytu pohybovat. Odpovědi mě však moc nepotěšily, všichni by mě rádi přivítali u nich na závodech, bohužel se tam v té době žádné nekonaly. Tak mi aspoň v Taupu slíbili mapový trénink, prostě nechali kontroly v terénu z nedělního klubového tréninku až do čtvrtka, kdy jsem si zařídil volné dopoledne. Nepíšu schválně v lese, na žluté mapě byl malý flíček bílé a zelené. Jediný závod se konal asi 120 km od Aucklandu. Dostal jsem pozvání, poštou mi přišla automapa s vyznačeným místem závodu a s poznámkou, že se na Novém Zélandu dá velice levně půjčit auto, takže nashle v Hamiltonu. Bylo to však až poslední neděli, večer jsem měl odlétat, takže by to všechno bylo dost nadoraz a tak jsem si sice přes Internet zamluvil v Aucklandu auto, ale rozhodnutí, jestli na závod vyrazím nebo ne jsem nechal až na potom.

Přišel den D, a já vyrazil k protinožcům. V kufru kromě obleku, hromádky košil apod. taky dederony, orientky a buzolu. Tu ale zbytečně, jak se ukázalo. Jako vždycky jsem balil na poslední chvíli, tak to dělám pořád a jinak už to neumím (takže i na závody jezdím občas bez některých důležitých věcí). Takže boty z posledních závodů u Úštěku ještě s úštěckým bahnem do igeli?áku, už nebyl čas je umýt, za chvíli tu bude auto, a igeliťák do kufru. Zkontrolovat pas, peníze, platební kartu, pro jistotu i pozvánku na sympózium a fólie k přednášce, všechno ostatní už není tak důležité a odjezd. Pak následovalo 26 hodin čistého času v letadle, proložených krátkými přestávkami v Londýně a Los Angeles. Londýnské letiště už důvěrně znám, takže přesun z terminálu na terminál bez problémů, jen u přepážky novozélandských aerolinií zavládlo trochu rozpaků nad exotickým pasem a ručně vyplněnou letenkou, to už se jen tak nevidí, ale pak už žádné problémy. Z Los Angeles znám jenom jednu místnost z tranzitu, sice dostatek pití zdarma, slušné toalety se sprchami, ale nic víc. Díky přeletu mnoha časových pásem, změně na letní čas a ještě přeletu datové hranice to byl pěkný guláš v čase, takže jsem ho přestal sledovat a vždycky na letišti si nastavil hodinky podle místních hodin. Prostě tam to trvalo 40 hodin (od pátku 14 hod do neděle 6 hod), zpátky jen 21 hodin (od neděle 20 hod do pondělí 17 hod). Už v letadle nám rozdali k vyplnění formulář pro celní orgány – odkud letíte, jak dlouho a kde budete pobývat a spousta dalších otázek. Vezete nějaké potraviny? Nebo zvíře? Ne, nevezu nic, až na poslední otázku jsem hrdě odpověděl ano. Vezu použité sportovní boty (nebo stan, matraci atd). A? vidí, že se sem nejedu jen flákat. Za blbost se platí, to je známá věc. Kolega, který vezl půlku kufru jídla (čert ví na co, dobrého jídla jsme si užili spoustu) napsal, že neveze nic a měl po starostech. Pravda, lehce riskoval, při přistižení vyhrožovali trestem až 10 let, ale kus žvance za trochu rizika stojí. Pasová kontrola na letišti v Aucklandu proběhla bez problémů, k celníkům jsem se hrnul s prohlášením v ruce, nic k proclení nemám, mám tu jen pár jetých sportovních bot. Takže, copak děláte za sport? Orienťák? A kdy jste byl naposledy v lese? Před týdnem? Tak pěkně rozbalte ten kufr a ty boty nám ukažte. Když jsem si vzpomněl na ty nánosy bláta, polil mě pot, protože jsem netušil, co může následovat? Seberou mi boty? To by nebylo to nejhorší, jen aby mě pustili do země. Když celník uviděl igeliťák s orientkama, nakoukl dovnitř, opatrně ho vzal do ruky a ať prý chvilku počkám. A odnesl moje boty do vedlejší místnosti. Tak, a mám po běhání. Teď je tam určitě spálí, popel vitrifikují a uloží na úložiště obzvlášť nebezpečných odpadů aby zničili všechny případné české mikroorganizmy, které by mohly zaneřádit Nový Zéland. Mezi tím kolega bez problémů prošel zeleným východem a čekal, jak dopadnu. Ale to už se celník vracel, v ruce nesl nový igeliťák, v něm orientky umyté tak, že tak čisté byly naposledy, když jsem je kupoval. A to že prý se stává, popřál mi pěkný pobyt a už jsem byl definitivně na Novém Zélandu.

Takže první setkání s Kiwi (nevím, jak by mělo správně znít množné číslo od Kiwi, snad Kiwiové (?), anglicky je to bez problémů – Kiwis) – oni si tak hrdě říkají, i když to původně vzniklo jako posměšné pojmenování od Angličanů – takže první setkání sem měl za sebou a s každým dalším jsem se stále víc přesvědčoval o tom, jak jsou to přátelští a nesmírně příjemní lidé. Žádný spěch, žádné honění, jen ta jejich angličtina zněla trochu jinak než ta, co ji znám. Odjezd autokaru do Taupa byl naplánován na 10 hodin, vždy? to je až za deset minut, dost času na kafe, a když vyrazíme v 11, však i tak všechno stihneme. A průvodkyně měla pravdu, všechno jsme stihli, ubytování v hotelu i večerní neformální party. Když vás někdo na Novém Zélandu pozve na neformální večeři, nečeká se, že přijdete v saku, třebas sportovním. Šortky, džínsy, sandály a trička jsou přípustná. Bylo to velice příjemné po všech těch konferencích, kde bez obleku ani ránu. Tady jsem ho jen vybalil a za celou dobu nevyndal ze skříně. Ale abych se vrátil k orienťáku. Do úterý, dokud jsem neměl přednášku za sebou, jsem pustil běhání z hlavy. Hned po přednášce jsem zavolal Jimovi Lewisovi (46 let), že jsem od této chvíle volný a kdy na mne bude mít čas. Prý pro mne hned večer přijede, že jsou děti děsně zvědavé na protinožce. Měl děti ve věku 6 a 8 let, tak nevím, co čekaly, asi jsem je zklamal. Nechodil jsem po hlavě ani neměl zelenou kůži nebo čtyři ruce. Dali jsme si pivo, já si poslechl kus večerní pohádky (Medvídka Pú – Willy the Pooh, pokud vás to zajímá) a pak jsme do noci seděli ve třech s jeho ženou a povídali si o všem možném, ale hlavně o orien?áku a o mapách. Mapy byly jeho obor, ukázalo se, že je sice profesí učitel, ale živí se mapařinou (nejen o-mapy) a patří mezi nejlepší novozélandské mapaře. Když mě vezl do hotelu, nechal jsem si ukázat Jižní kříž, protože jsem ho sám nemohl najít. Ono je to totiž takové docela malé a nenápadné souhvězdí a přeci jen na jejich (a australské) vlajce vypadá impozantněji. Ve čtvrtek ráno mě Jim vyzvedl a zastavili jsme se ve skladu pro buzoly. Na Novém Zélandu je prostě magnetický pól poněkud jinde, než u nás a tak mi půjčil jejich buzolu.

I když je Nový Zéland jedno z nejbezpečnějších míst na světě, přeci jen se tam krade – na vratech skladu bylo upozornění „Toto je sklad OC Taupo a je zde uskladněn pouze orientační materiál“, to aby si snad případný zloděj nedělal zbytečné iluze. Přesto se jim tam už jednou někdo vloupal, prý nějací kluci. Tréninkový prostor byl pár kilometrů od města. Jak jsem později prohlížel mapy, které mi Jim věnoval, měl místní klub zmapovaný kdejaký kousek volné přírody v okolí města. Mapa, kterou jsem dostal, byla téměř celá žlutá s malým kouskem lesa a ten byl převážně tmavě zelený. A jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil, je-li zde na mapě něco tmavě zeleného, tak je to prostě neprostupné a vůbec nemá cenu zkoušet tam vlézt. Většinou je to velice husté křoví, dost často ostružiní. Ostatně ukázalo se, že téměř všechny mapy, které jsem dostal, jsou žluté, a jediná, která přeci jen připomínala naši mapu tím, že byla bílá, byla bílá jen proto, že tam nic jiného než otevřený terén nebylo a tak z úsporných důvodů žlutou vynechali. Tréninkový prostor byl na desítce mapě asi 1 km2, kam se podařilo umístit 18 kontrol. Otevřený terén plný mělkých členitých údolíček a jam, a kromě toho spousta ohrad pro ovce. Protože ty tvořily výrazný orientační prvek, tak ty, které byly snadno překonatelné, nebyly v mapě zakreslené. Většina map proto existuje ve dvou verzích – s ohradami pro začátečníky a děti, bez ohrad pro ostatní. Byla to zajímavá zkušenost, kontrola byla vidět až když stál člověk přímo u ní. A taková jáma půl metru na půl metru, hluboká tak, že se do ní kontrola schová, a na louce s nespasenou trávou, tu lze přehlédnout i ze dvou metrů. A tam prý byla kontrola i při nočním orien?áku, ale to prý nebyla tráva tak vysoká. Pak jsme si byli zaběhat ještě v několika odlišných terénech – v lese, kde se dalo běhat jen po cestách, po loukách kolem termálního vrtu, který se nějak netrefil tam kam měl a teď už to byla propast asi 50 metrů hluboká o průměru přes 30 metrů, a zpátky k autu přes hřebínek, kde byla před dvěma roky louka (když tam byl Jim naposledy) a teď už borovicový les přes dva metry vysoký. Pak jsme ještě objeli autem několik zmapovaných terénů. S Jimovým autem, což bylo už značně ojeté 4WD Subaru, jsme některé terény doslova projezdili, mezi ovcemi a jámami cestou necestou – pravé auto pro orientačního běžce. Pozvání na oběd jsem neodmítl. Zastavili jsme u supermarketu, Jim něco nakoupil a u něj doma jsme si dali chleba s máslem, sýrem a nějaké ovoce. Dostal jsem na vybranou – kafe nebo čaj. Kafe se po delším hledání našlo – ale nebylo použitelné, zřejmě ho už delší dobu nikdo neotevřel. Při hledání čaje a cukru už to vypadalo, že bude muset požádat telefonicky manželku o pomoc, bylo vidět, že je zvyklý na laskavou péči manželky a v kuchyni se moc nevyskytuje. A to bylo vlastně vše. Odvezl mě do hotelu, rozloučili jsme se, pak sprcha, převléknout a zpátky na sympózium – a v pátek směr Auckland.

Na nedělní závody v Hamiltonu jsem si netroufl, časový plán byl dost napnutý, provoz ve městě a na dálnici byl dost hustý, tak jsem nechtěl riskovat nějaký problém zvlášť při levostranném provozu. Kromě toho jsem věděl, že závody mají být v podobném terénu, v jakém jsem si už zaběhal, a tak jsem dal přednost poznávání Aucklandu a ušetřený peníz za auto jsem projedl a propil. (Březen 2000)

HORKÝ VÝLET

Na světě existují jen čtyři významné oblasti s aktivní geotermální činností. Kromě Nového Zélandu jsou to ještě Island, Yellowstonský národní park v USA a Kamčatka. A proč právě v Rotorui odhaluje příroda část svých tolik ukrývaných krás a sil? Proč právě zde je tolik gejzírů, horkých pramenů, bahenních sopek, kráterů, sirných par a salnitrových teras? „Nacházíte se na jednom z nejaktivnějších zemských zlomů na světě,“ odpovídá na tyto otázky informační panel geotermálního muzea ve Wairakei.

Země je zjednodušeně řečeno složena z vnitřních tekutých vrstev rozžhaveného magmatu a z pevného zemského obalu, tzv. litosféry, která zasahuje do hloubky až 100 km. Ta je rozlámaná na „kry“, jež plují po hladině magmatu. V místech jejich styku je zemská slupka nejslabší a nejvíc v pohybu. Právě na rozhraní indoaustralské a pacifické kry se kdysi vynořil z oceánu i Nový Zéland. Přímo v Rotorui nás izoluje od všezničující síly magmatu pouhých šest kilometrů!

OKNO DO HLUBIN DANTOVA PEKLA

Wai-o-tapu je nejbarevnější vulkanickou oblastí Nového Zélandu. Minerální usazeniny vytvářejí neuvěřitelné mozaiky vzorů a barev.
Nejvíce navštěvovaná je geotermální rezervace Wai-o-tapu Thermal Reserve v centru Severního ostrova. Toto místo potěší duši geologa i estéta, i když důvod je zřejmě u každého jiný. Minerální usazeniny vytvářejí neuvěřitelné mozaiky vzorů a barev, rozlehlé terasy hrají pestrými odstíny. Horký dech země je cítit doslova na každém kroku, její zář sálá i přes podrážky bot. Na mnohých místech jsou ve skále hluboké prohlubně zející jako studny, v nichž vřou hektolitry termální vody. Největší z nich dostala název „Číše šampaňského“. Z dřevěného ochozu nad „číší“ je možné zblízka pozorovat 5 hektarů klokotající, prskající vody, vroubené temně oranžovým prstencem síry. Zahalena oblaky páry sleduji perlivé dění pod sebou a bojím se pomyslet na případnou vadu lávky. Koupat se v horkém „šampaňském“ mne ani trochu neláká.

O kus dál se u bahenního vřídla skupinka pochechtávajících školáků baví napodobováním zvuků vydávaných tímto nevábným vulkánem. Mlaskání kotle plného vařícího bahna připomíná vaření kaše doma na plotně.Plyny zde probublávají skrz vodní bariéru na povrch a unášejí s sebou drobné jílovité části. Tím vznikne vřící bahno, které vystupuje z různých děr a prohlubní. Nutno podotknout, že procházka v jejich blízkosti není úplně bezpečná. Kolem kašovitých tůní vzniká škraloup, který láká k našlápnutí. Ale pozor, obvykle se jedná pouze o tenoučký ztuhlý strup, několik centimetrů silnou vrstvičku, jež lidskou nohu neudrží.
Jiná ukázka místní tektonické činnosti se jmenuje výstižně „Pekelná brána“. Jedná se o fumarolu, tajuplný otvor v zemi, kterým by prošel i člověk. Z jeho útrob se ozývá hrozivé chrčení, způsobené unikajícími plyny v dutinách horniny. G. B. Shaw prý po návštěvě prohlásil: „Je to nejzpropadenější místo, které jsem kdy navštívil, a klidně bych zaplatil 10 liber, abych to nemusel zhlédnout.“

DAŇ ZA LEVNÉ TEPLO

„Číše šampanského“ v geotermální rezervaci Wai-o-tapu: 5 hektarů bublající, klokotající termální vody vroubené oranžovým prstencem minerálních usazenin. Jednou z hlavních místních atrakcí jsou gejzíry. Nejmohutnější z nich Pohutu a jeho slabší příbuzní Kereru, Prince of Wales’ Feather, Te Horu a Waikorohih vznikly v asi 150 metrů dlouhé zemské prasklině a jsou pod zemí navzájem propojeny. Sám Pohutu předvádí svůj výstup nepravidelně. Před erupcí jen tiše bublá, když však přijde jeho čas, vařící voda v jeho jícnu nejdřív vytlačí velkou průzračně modrou bublinu a pak vystřelí vodní sloup do výšky kolem 20-30 metrů. Ozve se trhavá rána jako výbuch z parního kotle a na zem se snesou hektolitry horké vody. Pak se Pohutu zklidní, ale vzápětí následuje další erupce. Kolem cvakají fotoaparáty a vrčí kamery. Konečně gejzír polevuje, síly mu docházejí a z mohutného vodního sloupu zbývá jen horká pařící se louže, která stéká po šedobílých vápníkových terasách do potoka Puarengy. Průvodkyně popisuje historii místních podnikavých Maorů, kteří se s rostoucím přílivem turistů snažili podnítit gejzír k častějším erupcím tím, že do něj házeli kusy mýdla. Toto maorské „poručíme větru, dešti i gejzírům“ však mělo za následek několikaleté oslabení činnosti Pohutu. Další oslabení mají na svědomí nadměrné počty vrtů k získání horké vody. Přírodní zdroj není nevyčerpatelný a neuvážené zásahy člověka ho mohou úplně zničit.

Hodně navštěvované bývá i blízké údolí Waimangu. Vzniklo při výbuchu nedaleké sopky Tarawera v roce 1886. Část úbočí hory byla rozmetána, několik vesnic zasypáno, vzniklo nové jezero Rotomahana. Údolím prochází mohutná trhlina z této doby. Má podobu rozeklaných skalních útesů, ze kterých dýmá pára. Voda v potůčku klikatícím se na jeho dně má teplotu až 60 stupňů. Překvapivě bujná vegetace křovin, mechů a kapradin plazící se po příkrých svazích je stále polozahalená do bělavého závoje.

Geotermální energii se lidé naučili využívat velice rychle. Horkou páru používali už v minulosti k vaření nebo k vytápění domů. Ve starších dobách se stávalo, že dům, za tímto účelem postavený na tenkém škraloupu přímo nad vařícími prameny a fumarolami, se najednou propadl do horkého podzemí i se svými obyvateli.
Tak si země vybrala daň za levné dodávky tepla. V 50. a 60. letech pak vyrostla u jezera Taupo poblíž městečka první geotermální elektrárna. Výskyt stlačené horké páry blízko pod zemským povrchem ji umožňuje napájet velice levným a čistým zdrojem energie. Tlaková pára se dnes čerpá v celé centrální oblasti Severního ostrova ze stovek vrtů hlubokých někdy až 1,5 kilometru. Teplé termální prameny jsou zas hojně využívané k lázeňským účelům, tak jako u nás v Karlových Varech. Téměř každý dům ve městě má svůj vlastní termální bazén.

MAOROVÉ – SOUŽITÍ S BÍLOU VĚTŠINOU ZASKŘÍPALO

Krajina zde připomíná okno do hlubin pekla. Bizarní tvary skal, chuchvalce páry…
Do Rotoruy turisté nejezdí jen kvůli gejzírům. Více než padesátitisícové městečko je centrem domorodé maorské kultury na Novém Zélandu. I když často jde spíš o odvar kultury, značně zkomercializované a stylizované do forem přitažlivých pro návštěvníky.
Ale vezmeme to pěkně od začátku. První Maorové, kteří dnes tvoří asi 13 procent obyvatelstva, připluli před 12 staletími z východní Polynésie. Ve 13.-14. století došlo k masové migraci Maorů (tzv. „velká migrace“). Překonání vzdálenosti kolem dvou tisíc kilometrů na několika otevřených kánoích byl skvělý výkon, srovnatelný s plavbami Vikingů. Neobydlený ráj zřejmě objevil bájný polynéský mořeplavec Kupe. I když tu neobydlenost nelze brát doslova, každý národ si rád upravuje historii ve svůj prospěch. Dle archeologických výzkumů byl člověk na Novém Zélandu dlouho před příchodem Maorů, už 3000 let před naším letopočtem. Původní primitivní národ si zřejmě výbojní dobyvatelé podrobili.

Maorové by si nejspíš žili ve své zaslíbené zemi v poklidu dodnes, nebýt zvídavého kapitána Abela Tasmana. Holandský mořeplavec přistál na severním pobřeží jižního ostrova před více než 350 lety. Jeho nížiny mu připomněly dalekou vlast, a tak nazval svůj objev Nový Zéland. Na souš však nevstoupil, nebo? mu Maorové jakožto nevítanému návštěvníkovi zabili a snědli mnoho členů jeho posádky. Až o dlouhých 127 let později, v roce 1769, poslali z Anglie mořeplavce Jamese Cooka hledat bájnou zemi Terra… a on narazil na Nový Zéland, obeplul oba ostrovy a prohlásil tuto pevninu za součást britské koruny. Vyšlapal cestičku později příchozím misionářům, kteří sice naučili první Maory číst a psát, ale… Dejme slovo francouzskému osvícenci Diderotovi, který misionáře ocejchoval slovy: „Přijdou, v jedné ruce kříž a v druhé dýku, aby vás přinutili přijmout jejich názory, nebo aby vám podřízli krk.“
Aby se předešlo vzájemným konfliktům, britská vláda sice podepsala s Maory v roce 1840 smlouvu, v níž jim Britové zaručili práva na půdu, rybolov, a stejná občanská práva, jako měli britští přistěhovalci. Prakticky naplňovat však začala smlouvu až současná vláda.

Maorové, donedávna poměrně submisivní hrstka obyvatelstva, dávají v posledních letech o sobě slyšet. Tvrdí, že si pakehas (běloši) jejich zemi nevybíravými metodami přivlastnili. Dožadují se vrácení půdy a pro svoji vlast chtějí původní pojmenování Aotearoa, což maorsky znamená Země dlouhého bílého oblaku. Něčeho již dosáhli – maorština je deset let druhým oficiálním jazykem, v televizi běží maorské zprávy, mají své poslance v parlamentu, získali určitá privilegia jako například lepší podmínky při přijímání ke studiu práv a medicíny nebo při získávání zaměstnání.
To zas vytváří určitou nelibost u části bílých obyvatel. Mnozí jsou skeptičtí k úsilí vlády o zvýšení úrovně vzdělání v maorské populaci. Vzdělání totiž rozhodně nepatří v hodnotovém žebříčku této komunity na přední příčky. I Nový Zéland skýtá obrázky bolestí, které se objevují při soužití odlišných světů, kultur a mentalit. Každopádně Maorové nebyli vražděni bílými přistěhovalci s takovou surovostí jako praobyvatelé nedaleké Tasmánie, či vystrnaděni do pustého vnitrozemí jako australští aborigines. Přesto ani zde neunesli vpád bílé civilizace, která jim byla vnucena a rozvrátila jejich dosavadní svět. Pak se pro některé bílé Novozélanďany stali obtížnými sousedy. Nedovedou se prý přizpůsobit. Nebo mají pravdu právě oni, původní obyvatelé, kteří to vidí přesně naopak?

DOTEKY NOSŮ

Chráněné území Wai-o-tapu Thermal Reserve se nachází v centru severního ostrova a je místem, které potěší nejen geologa, ale i každého člověka se smyslem pro krásu.
Vra?me se ale do Rotoruy. Zde jako by byly všechny problémy a nedorozumění zapomenuty. Podíl obyvatel maorského nebo smíšeného původu je tu velmi vysoký. Nahlédnout do jejich tradičního způsobu života je možné ve dvou původních vesnicích a také v Maori Arts and Craft Institute. Ten připomíná valašský skanzen v Rožnově pod Radhoštěm, s tím rozdílem, že zdejší Maorové mají poněkud jiné zvyky než pečení valašských frgálů. Obvyklou večerní zábavou organizovanou pro turisty je maorský koncert spojený s ochutnávkou hangi. Jedná se o tradiční maorské jídlo, které se připravuje v páře. Když jsou hosté dobře nakrmeni, mohou obdivovat hudební a taneční temperament domorodců. Blonďaté Evropanky ječí nadšením, když jsou vtaženy do hry na pódiu, a fotoaparáty nestačí blikat. Atmosféru večera završují vzájemné doteky nosů, maorský pozdrav zvaný hongi, jímž se prý utvrzuje a zabezpečuje přátelství.

Po skončení představení Maorové svléknou tradiční kostýmy, nasednou do rozhrkaných japonských vozů a odjíždějí do svých domovů. Jaký tedy mají tyto show umocněné hollywoodským pojetím vůbec smysl? Jistěže, mohou připomínat jakousi umělou hmotu prsknutou mezi turisty. Ale dobrý džob z toho mají jak pakehas, tak Maorové.
Veškerý výtěžek z folklorních produkcí je prý věnován na zvelebování marai (obřadních obecných domů). „Návrat ke kořenům, to je ta správná cesta, aby si zejména mladí uvědomili svoji identitu. Odchod do velkých měst je pokazil, protože přetrhal rodinné vazby,“ vysvětluje zájemcům podsaditý padesátník a čestný režisér oslnivé show. Zřejmě ví, o čem mluví, vždyť dle průzkumů více než polovina Maorů již nemluví plynně maorsky, maorská mládež je často bez kvalifikace a bez práce, protože ve škole se naučila pouze protestovat.
V Rotorui stojí dvě původní maorské vesnice. Ohinemut na březích jezera Rotorua už téměř splynula s okolní městskou zástavbou. Zajímavostí je anglikánský kostelík v tudorovském stylu s vnitřní dekorací s maorskými prvky. Prospekty upozorňují na okno jedné kaple s leptaným sklem zobrazujícím Krista jako Maora kráčejícího po jezeře. Vtip této místní interpretace biblického příběhu je v tom, že jezero v průhledu je skutečné. Větší a zkomercionalizovanější je vesnice Whakarewarewa. Pokud by se vám název zdál příliš dlouhý, podotýkám, že jde o zkratku původního názvu Whakarewarewawatanga-o-te-ope-a-Wahio.

Zde funguje řezbářská škola, kde se udržuje řemeslná tradice. V řezbářském umění jsou Maorové skuteční mistři. Jejich bohatě zdobené kánoe, obecné domy, tvz. marai, či šperky svědčí o rozvinuté fantazii, smyslu pro detail a nesmírné trpělivosti.

DŽUNGLE Z KAPRADIN

Stromové kapradiny z Rainbow & Fairy Springs dorůstají do výšky až 20 metrů. Snad také proto se stylizovaná větvička kapradí dostala do státního znaku Nového Zélandu.
Rotorua neláká jen kulturou praobyvatel Země dlouhého bílého oblaku či geotermální aktivitou. Je tu nádherný park Rainbow & Fairy Springs, který se pyšní největší sbírkou kapradin na ostrově. Pro Evropana jsou nezvyklé zejména stromové kapradiny dorůstající do výšky 20 metrů. Kapradinovou džungli je možné nalézt pouze na Novém Zélandu. Její celková rozloha je asi jako střední Morava. Jde o raritu, a zřejmě proto se také stylizovaná větvička kapradí dostala i do novozélandského státního znaku.

V parku žijí také tisíce ptáků. Největšímu zájmu se pochopitelně těší kivi jižní (Apteryx australis), vzácný nelétavý pták, který se stal národním symbolem země a přezdívkou Novozélanďanů v zahraničí. V přírodě jej lze spatřit jen těžko, jeho přirozeným prostředím je hustý deštný buš. Přes den je schovaný v norách pod vegetací, na lov vychází až v noci. Rozhodně to není žádný krasavec. Chybí mu totiž nejen křídla, ale i ocas, má nepřiměřeně dlouhý zobák a mohutné nohy sloužící k vyhrabávání potravy a k obraně. Když je v úzkých, kope jimi jako klokan a dovede takto zahnat i kočku či kunu. Má slabý zrak, ale velmi dobře slyší a cítí pachy. Ze všeho nejvíc připomíná slepce s holí. Kivi je absolutně nelétavý a jako takový je jedním z mála endemických druhů, které přežily příchod člověka. Odhaduje se, že první Polynésané, pro které se ptáci stali důležitým zdrojem proteinu, vyhubili asi 34 druhů. Jak praví jedna ze škodolibých historek, nahrazovali si potom proteiny pojídáním svých bližních, až do doby, než Cook přivezl na Zéland prasata, která prý chutnají lépe než lidé. Dílo zkázy na populaci původního nelétavého ptactva pak dokonali savci dovezení bílými kolonizátory. Takto smutně skončil i pštros moa. Patřil k největším ptákům na světě, pocházel z horního miocénu a žil pouze na Novém Zélandu. Jeho kostry vysoké dva metry lze dnes spatřit už jen v muzeích. Poslední jedinci byli vyhubeni v 15., podle jiných názorů v 17. století.

Auto uhání po silnici směrem k Aucklandu. Je nádherný letní lednový den. Za chvíli Rotoruu připomíná pouze několik bílých chomáčů proplouvajících pod vrcholem sopky Tarawera. Ty možná inspirovaly před staletími i Maory, když své nové vlasti vybrali jméno Aotearoa. Je to skutečně příznačné pojmenování, symbolizující čistotu a neporušenost. Tu si Nový Zéland uchoval i díky své dlouhodobé izolaci – vždy? nejbližší soused je vzdálen tři hodiny letu. S moderní dobou se vzdálenosti zkracují. Turistů přibývá a s nimi i hrozba, že ostrovy definitivně ztratí pověst ráje. Rotorua zaplavená hotely se stále více podobá úhlednému balíčku v dárkovém papíře. Jaký název by asi dnes Maory napadl?