Moje seznamování s novozélandským orientačním během začalo již dlouho před tím, než jsem nasedl v Praze do letadla směr Londýn.
Přes Internet jsem získal adresář novozélandských klubů i s mailovými adresami a kompletní termínovou listinu. Pak už zbylo jen kontaktovat pár lidí v Taupu a Aucklandu, kde jsem se měl v době pobytu pohybovat. Odpovědi mě však moc nepotěšily, všichni by mě rádi přivítali u nich na závodech, bohužel se tam v té době žádné nekonaly. Tak mi aspoň v Taupu slíbili mapový trénink, prostě nechali kontroly v terénu z nedělního klubového tréninku až do čtvrtka, kdy jsem si zařídil volné dopoledne. Nepíšu schválně v lese, na žluté mapě byl malý flíček bílé a zelené. Jediný závod se konal asi 120 km od Aucklandu. Dostal jsem pozvání, poštou mi přišla automapa s vyznačeným místem závodu a s poznámkou, že se na Novém Zélandu dá velice levně půjčit auto, takže nashle v Hamiltonu. Bylo to však až poslední neděli, večer jsem měl odlétat, takže by to všechno bylo dost nadoraz a tak jsem si sice přes Internet zamluvil v Aucklandu auto, ale rozhodnutí, jestli na závod vyrazím nebo ne jsem nechal až na potom.
Přišel den D, a já vyrazil k protinožcům. V kufru kromě obleku, hromádky košil apod. taky dederony, orientky a buzolu. Tu ale zbytečně, jak se ukázalo. Jako vždycky jsem balil na poslední chvíli, tak to dělám pořád a jinak už to neumím (takže i na závody jezdím občas bez některých důležitých věcí). Takže boty z posledních závodů u Úštěku ještě s úštěckým bahnem do igeli?áku, už nebyl čas je umýt, za chvíli tu bude auto, a igeliťák do kufru. Zkontrolovat pas, peníze, platební kartu, pro jistotu i pozvánku na sympózium a fólie k přednášce, všechno ostatní už není tak důležité a odjezd. Pak následovalo 26 hodin čistého času v letadle, proložených krátkými přestávkami v Londýně a Los Angeles. Londýnské letiště už důvěrně znám, takže přesun z terminálu na terminál bez problémů, jen u přepážky novozélandských aerolinií zavládlo trochu rozpaků nad exotickým pasem a ručně vyplněnou letenkou, to už se jen tak nevidí, ale pak už žádné problémy. Z Los Angeles znám jenom jednu místnost z tranzitu, sice dostatek pití zdarma, slušné toalety se sprchami, ale nic víc. Díky přeletu mnoha časových pásem, změně na letní čas a ještě přeletu datové hranice to byl pěkný guláš v čase, takže jsem ho přestal sledovat a vždycky na letišti si nastavil hodinky podle místních hodin. Prostě tam to trvalo 40 hodin (od pátku 14 hod do neděle 6 hod), zpátky jen 21 hodin (od neděle 20 hod do pondělí 17 hod). Už v letadle nám rozdali k vyplnění formulář pro celní orgány – odkud letíte, jak dlouho a kde budete pobývat a spousta dalších otázek. Vezete nějaké potraviny? Nebo zvíře? Ne, nevezu nic, až na poslední otázku jsem hrdě odpověděl ano. Vezu použité sportovní boty (nebo stan, matraci atd). A? vidí, že se sem nejedu jen flákat. Za blbost se platí, to je známá věc. Kolega, který vezl půlku kufru jídla (čert ví na co, dobrého jídla jsme si užili spoustu) napsal, že neveze nic a měl po starostech. Pravda, lehce riskoval, při přistižení vyhrožovali trestem až 10 let, ale kus žvance za trochu rizika stojí. Pasová kontrola na letišti v Aucklandu proběhla bez problémů, k celníkům jsem se hrnul s prohlášením v ruce, nic k proclení nemám, mám tu jen pár jetých sportovních bot. Takže, copak děláte za sport? Orienťák? A kdy jste byl naposledy v lese? Před týdnem? Tak pěkně rozbalte ten kufr a ty boty nám ukažte. Když jsem si vzpomněl na ty nánosy bláta, polil mě pot, protože jsem netušil, co může následovat? Seberou mi boty? To by nebylo to nejhorší, jen aby mě pustili do země. Když celník uviděl igeliťák s orientkama, nakoukl dovnitř, opatrně ho vzal do ruky a ať prý chvilku počkám. A odnesl moje boty do vedlejší místnosti. Tak, a mám po běhání. Teď je tam určitě spálí, popel vitrifikují a uloží na úložiště obzvlášť nebezpečných odpadů aby zničili všechny případné české mikroorganizmy, které by mohly zaneřádit Nový Zéland. Mezi tím kolega bez problémů prošel zeleným východem a čekal, jak dopadnu. Ale to už se celník vracel, v ruce nesl nový igeliťák, v něm orientky umyté tak, že tak čisté byly naposledy, když jsem je kupoval. A to že prý se stává, popřál mi pěkný pobyt a už jsem byl definitivně na Novém Zélandu.
Takže první setkání s Kiwi (nevím, jak by mělo správně znít množné číslo od Kiwi, snad Kiwiové (?), anglicky je to bez problémů – Kiwis) – oni si tak hrdě říkají, i když to původně vzniklo jako posměšné pojmenování od Angličanů – takže první setkání sem měl za sebou a s každým dalším jsem se stále víc přesvědčoval o tom, jak jsou to přátelští a nesmírně příjemní lidé. Žádný spěch, žádné honění, jen ta jejich angličtina zněla trochu jinak než ta, co ji znám. Odjezd autokaru do Taupa byl naplánován na 10 hodin, vždy? to je až za deset minut, dost času na kafe, a když vyrazíme v 11, však i tak všechno stihneme. A průvodkyně měla pravdu, všechno jsme stihli, ubytování v hotelu i večerní neformální party. Když vás někdo na Novém Zélandu pozve na neformální večeři, nečeká se, že přijdete v saku, třebas sportovním. Šortky, džínsy, sandály a trička jsou přípustná. Bylo to velice příjemné po všech těch konferencích, kde bez obleku ani ránu. Tady jsem ho jen vybalil a za celou dobu nevyndal ze skříně. Ale abych se vrátil k orienťáku. Do úterý, dokud jsem neměl přednášku za sebou, jsem pustil běhání z hlavy. Hned po přednášce jsem zavolal Jimovi Lewisovi (46 let), že jsem od této chvíle volný a kdy na mne bude mít čas. Prý pro mne hned večer přijede, že jsou děti děsně zvědavé na protinožce. Měl děti ve věku 6 a 8 let, tak nevím, co čekaly, asi jsem je zklamal. Nechodil jsem po hlavě ani neměl zelenou kůži nebo čtyři ruce. Dali jsme si pivo, já si poslechl kus večerní pohádky (Medvídka Pú – Willy the Pooh, pokud vás to zajímá) a pak jsme do noci seděli ve třech s jeho ženou a povídali si o všem možném, ale hlavně o orien?áku a o mapách. Mapy byly jeho obor, ukázalo se, že je sice profesí učitel, ale živí se mapařinou (nejen o-mapy) a patří mezi nejlepší novozélandské mapaře. Když mě vezl do hotelu, nechal jsem si ukázat Jižní kříž, protože jsem ho sám nemohl najít. Ono je to totiž takové docela malé a nenápadné souhvězdí a přeci jen na jejich (a australské) vlajce vypadá impozantněji. Ve čtvrtek ráno mě Jim vyzvedl a zastavili jsme se ve skladu pro buzoly. Na Novém Zélandu je prostě magnetický pól poněkud jinde, než u nás a tak mi půjčil jejich buzolu.
I když je Nový Zéland jedno z nejbezpečnějších míst na světě, přeci jen se tam krade – na vratech skladu bylo upozornění „Toto je sklad OC Taupo a je zde uskladněn pouze orientační materiál“, to aby si snad případný zloděj nedělal zbytečné iluze. Přesto se jim tam už jednou někdo vloupal, prý nějací kluci. Tréninkový prostor byl pár kilometrů od města. Jak jsem později prohlížel mapy, které mi Jim věnoval, měl místní klub zmapovaný kdejaký kousek volné přírody v okolí města. Mapa, kterou jsem dostal, byla téměř celá žlutá s malým kouskem lesa a ten byl převážně tmavě zelený. A jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil, je-li zde na mapě něco tmavě zeleného, tak je to prostě neprostupné a vůbec nemá cenu zkoušet tam vlézt. Většinou je to velice husté křoví, dost často ostružiní. Ostatně ukázalo se, že téměř všechny mapy, které jsem dostal, jsou žluté, a jediná, která přeci jen připomínala naši mapu tím, že byla bílá, byla bílá jen proto, že tam nic jiného než otevřený terén nebylo a tak z úsporných důvodů žlutou vynechali. Tréninkový prostor byl na desítce mapě asi 1 km2, kam se podařilo umístit 18 kontrol. Otevřený terén plný mělkých členitých údolíček a jam, a kromě toho spousta ohrad pro ovce. Protože ty tvořily výrazný orientační prvek, tak ty, které byly snadno překonatelné, nebyly v mapě zakreslené. Většina map proto existuje ve dvou verzích – s ohradami pro začátečníky a děti, bez ohrad pro ostatní. Byla to zajímavá zkušenost, kontrola byla vidět až když stál člověk přímo u ní. A taková jáma půl metru na půl metru, hluboká tak, že se do ní kontrola schová, a na louce s nespasenou trávou, tu lze přehlédnout i ze dvou metrů. A tam prý byla kontrola i při nočním orien?áku, ale to prý nebyla tráva tak vysoká. Pak jsme si byli zaběhat ještě v několika odlišných terénech – v lese, kde se dalo běhat jen po cestách, po loukách kolem termálního vrtu, který se nějak netrefil tam kam měl a teď už to byla propast asi 50 metrů hluboká o průměru přes 30 metrů, a zpátky k autu přes hřebínek, kde byla před dvěma roky louka (když tam byl Jim naposledy) a teď už borovicový les přes dva metry vysoký. Pak jsme ještě objeli autem několik zmapovaných terénů. S Jimovým autem, což bylo už značně ojeté 4WD Subaru, jsme některé terény doslova projezdili, mezi ovcemi a jámami cestou necestou – pravé auto pro orientačního běžce. Pozvání na oběd jsem neodmítl. Zastavili jsme u supermarketu, Jim něco nakoupil a u něj doma jsme si dali chleba s máslem, sýrem a nějaké ovoce. Dostal jsem na vybranou – kafe nebo čaj. Kafe se po delším hledání našlo – ale nebylo použitelné, zřejmě ho už delší dobu nikdo neotevřel. Při hledání čaje a cukru už to vypadalo, že bude muset požádat telefonicky manželku o pomoc, bylo vidět, že je zvyklý na laskavou péči manželky a v kuchyni se moc nevyskytuje. A to bylo vlastně vše. Odvezl mě do hotelu, rozloučili jsme se, pak sprcha, převléknout a zpátky na sympózium – a v pátek směr Auckland.
Na nedělní závody v Hamiltonu jsem si netroufl, časový plán byl dost napnutý, provoz ve městě a na dálnici byl dost hustý, tak jsem nechtěl riskovat nějaký problém zvlášť při levostranném provozu. Kromě toho jsem věděl, že závody mají být v podobném terénu, v jakém jsem si už zaběhal, a tak jsem dal přednost poznávání Aucklandu a ušetřený peníz za auto jsem projedl a propil. (Březen 2000)