Málokterá země je tak známá jako Izrael. Země, která vděčí za svou známost médiím.
Zprávy o Izraeli v televizních novinách snad nikomu nemohou uniknout. Téměř každý den se dovídáme o dění na Blízkém Východě zprávy většinou negativní. Židovský národ, Palestina, Svatá Země, to jsou pojmy nám dobře známé. Ale už málokdo ví, jaký je život obyčejných lidí, zde žijících národů, málokdo zná život mimo politické dění. Mnozí z nás znají Izrael jen takový, jaký je nám prezentován ve sdělovacích prostředcích. Pro mnohé je Izrael symbolem spojeným s náboženstvím. Ale málokdo zná dnešní život Židů nebo Palestinců, těch lidí, kteří žijí svůj všední život.
Jestliže jste už někdy Izrael navštívili, jistě mi dáte za pravdu, že Izrael je země svým způsobem naprosto originální. Malá země, kde se tísní téměř šest miliónů obyvatel. Země velkých kontrastů. Země technicky vyspělá, moderní, mladá, která je ale zároveň biblickou kolébkou dnešní civilizace. Praotcové zde položili základy židovského monoteismu. Ježíš zde naplnil své poslání. Izrael je země, která prožívala utrpení, ponížení, ale i slávu a vítězství. Země, kde je možno se setkat s lidmi žijícími v přepychu, ale také s lidmi žijícími na pokraji chudoby. Je zde cítit porozumění, solidaritu, ale i mezilidskou nenávist.
V Izraeli jsem strávil delší čas. Za tu dobu jsem Izrael poznal i z pohledu obyčejných lidí a takový Izrael se Vám pokusím přiblížit.
Aviv je obyčejný mladý muž se silným pocitem vlastenectví. Právě se vrátil z vojny, kde sloužil přes tři roky. Nestěžuje si, je hrdý sám na sebe, že dělá něco pro svoji zemi. Je to jeho země a on má víc než jen pocit vlastní identity. Je to pocit, že je součástí židovského národa. Když Aviv mluví o vojně, říká, že by mu nevadilo, kdyby byl na vojně třeba i déle. Uvědomuje si, že Izrael je malá země žijící v neustálém ohrožení. Teď bude několik měsíců pracovat a pak se chystá na půl roku se svojí dívkou do Asie. Jen musí počkat, až i jeho dívka skončí vojnu. Z vojenské služby nejsou vynechány ani dívky, i když slouží jen rok a půl. Aviv chce vidět svět dříve, než bude svázán povinnostmi ve své rodné zemi. Jako ostatně většina mladých Izraelců chce poznat a vidět více než jen zemi, kde se narodil. Pokud jste zcestovalí, možná z vlastních zkušeností víte, že Izraelci cestují více než kterýkoliv jiný národ, možná jste jich na svých cestách potkali hodně. Ale zvláštností je, že cestují jen mladí lidé kolem 25 let. Ani mladší, ani starší. Je obvyklé po škole a po skončení vojny vyjet do světa. Pak už se nikam nepodívám, říkají si a mají pravdu. Nemohou cestovat všude tam, kam by možná chtěli, protože řada arabských zemí neudržuje diplomatické vztahy s Izraelem. Aviv mi sděluje, že chtěl původně cestovat ze Singapuru dále až do Indie. Ale třeba do Malajsie nemohu, říká. Do některých zemí máme zkrátka dveře zavřené. Na ubytovně potkávám dva mladé Francouze. Chvíli si povídáme a brzy se dovídám, co je do Izraele přivádí. Chtějí se na pár let stát dobrovolnými vojáky. Kapesné kolem dvou set amerických dolarů, ubytování a strava, to není to, co je sem přitáhlo. Chtějí poznat tvrdý výcvik, být v akci a každý den v terénu. Nechtějí si jen na vojnu hrát, ale zažít opravdové nasazení. V Izraeli to není jenom Aviv, jsou to téměř všichni mladí lidé, kdo v sobě cítí silné vlastenectví. V tomto jsou jejich názory stejné. Ale i přesto jsem vyslechl zajímavý názor od Miráv. Ačkoliv sama nemá v lásce ortodoxní židy, říká: „Vlastenectví má každý z nás, ale je možné nebýt vlastencem?“ V této společnosti jste a souhlasíte s vědomím národa, anebo nevyjadřujete svůj souhlas a pak zde nemáte co dělat. Není možné zde jen normálně žít a nestarat se o svou vlast. Mnoho lidí si myslí, že problémy, které Izrael trápí, se nikdy nevyřeší. A tak se snaží vyrovnat i s tím, že se občas někde něco stane. Třeba vybuchne bomba. Někde někdo zemře. Lidé to odsuzují, ale už to není něco, s čím by se nenaučili žít. Lidé si na to zvykli. Je zcela běžné, že jdete po ulici a najednou se objeví policejní vozy „mištara“ a vyklidí ulici. Někde se objevilo něco podezřelého, a tak se má zato, že je to bomba. Lidé to berou jako všední záležitost a nemají strach, že by to třeba opravdu mohla být bomba. O to bolestivější je, když se opravdu něco zlého přihodí. Pak obvykle následuje odveta. A potom starou událost překryje nová a za týden na starý atentát již nikdo nevzpomene. Život jde dál. Slyšel jsem ale také od některých názor, že jedině válka vyřeší tuto situaci. Zastánců této verze je ale naštěstí mnohem méně.
Vynecháme-li teroristické útoky, pak lze jednoznačně říci, že Izrael je bezpečná země. Paradoxně se zde lidé cítí poměrně bezpečně. Těžko říci, zda je to tím, že v ulicích potkáváte vojáky se samopaly, ozbrojené policejní vozy, nebo tím, že si národ uvědomuje svoji situaci a drží více pospolu.
Když se v září roku 2000 situace vyhrotila, reakce lidí byly různé. Ale snad všichni doufali v obrat k lepšímu. Nestalo se tak, přestože si mnoho lidí více slibovalo od tvrdších kroků nové vlády. Teď, když je situace dá se říci kritická, lidé snad mohou být zmateni a rozděleni v názorech na budoucnost země.
Obdivuji, jak rychle se Izrael dostal do popředí vyspělých ekonomik. Je pravda, že Amerika k tomu značně přispěla, ale jen do jisté míry. Myslím, že lidé v Izraeli jsou velmi pracovití. Nejdříve jsem měl pocit, že je to jejich touha po bohatství, co je pobízí. Časem jsem začal rozumět jejich myšlení a chápat, že jejich pracovitost je silou. Silou, kterou tak trochu ctí a které si zároveň velmi váží. Tato pracovitost není tedy jen dána osobní touhou, ale zároveň je nástrojem k budování země. Jejich úsilím se i poušť proměňuje v úrodnou půdu.
Pokud jde o obchod, i v tom je Izrael tak trochu zvláštní země. Začít tady podnikat je dnes velmi těžké. Daňové zatížení je velmi vysoké, také proto, že Izrael z těchto daní udržuje velkou armádu. Podnikání neprospívá ani politická nestabilita. To, co se v izraelské ekonomice významně uplatňuje, je americký kapitál. Každý větší hotel, sítě rychlého občerstvení, společnosti, které jsou na špičce ve výzkumu, ať jde o chemii, výpočetní techniku nebo nejprestižnější softwarové společnosti, to vše jsou americké investice. Nejvíce obyvatel židovského původu se přistěhovalo právě ze Severní Ameriky. Velký počet emigrantů přišel do Izraele také ze západní Evropy a v uplynulých letech rovněž z bývalého Sovětského svazu. Menší část přistěhovalců pak tvoří i emigranti z Jižní Ameriky. Kurz izraelského šekelu je velmi stabilní. Je to také díky velké provázanosti ekonomiky právě s ekonomikou americkou. Kdekoliv můžete platit v dolarech, ať jste na trhu, nebo v luxusním podniku. Je pátek a v tento den se všední život zastavuje kolem druhé hodiny odpoledne. Večer je zvykem většiny mladých vyrážet za zábavou. V Izraeli to ale není jako u nás kolem deváté nebo desáté večerní, ale až kolem půlnoci. V tuto dobu mladí lidé obsadí především diskotéky a různé kavárny, které byly nedlouho předtím téměř prázdné. Noční život se zastavuje s ranním rozedněním, a tak se může zdát, jako by zde nebyla zavírací doba. Pokud jste nezažili jednu noc v Tel Avivu, nepoznali jste život v Izraeli z pohledu bezstarostných mladých lidí, kteří se baví. Při takové zábavě nepadne ani jediné slovo o politice. Sedíme v kavárně na Dizengoff třídě v centru Tel Avivu. „Popíjíme, bavíme se o životě, ale jen o tom, co nás baví, o tom je přece život. Válka, násilí a podobné věci jdou dnešní večer stranou. Je to svým způsobem pro nás únik, chceme se bavit a užívat života,“ dodává Yuval. Všichni u stolu mlčky souhlasí. Pak se Yuval zvedne a objedná další míchaný nápoj. Potom nám říká: „Je jedno, co si kdo myslí, my jsme mladí, v tom, co nás čeká, nikdo optimista není, a tak jediné, co nám zbývá, je snažit se alespoň zapomenout. Alespoň dnešek prožívat tak, jako že se nic neděje.“
Sobota je v Izraeli sabat, lidé se scházejí a prožívají den volna. Šalom, tento pozdrav je v tento den slyšet po celé zemi. O sabatu pracuje málokdo. Lidé se většinou věnují své rodině, přátelům, procházkám po městě a návštěvě synagogy. Byl jsem pozván do jedné židovské rodiny na oběd. Po několika chodech jsem opravdu plný a další jídlo už musím odmítnout. Dlouho do noci pak vedeme rozhovor. Jak se vlastně žije obyčejným lidem? Lidé se zde v podstatě dělí na tři skupiny. Vedle bohatých tvoří velkou část obyvatel lidé střední vrstvy. Tato vrstva představuje ty, kteří mají třeba jen trochu lepší zaměstnání, a různé menší podnikatele, kterých je zde velmi mnoho. Třetí vrstva zahrnuje lidi spíše chudé. Těch není sice mnoho, ale přesto se v Izraeli s nimi často setkáme. Zcela odlišnou vrstvu tvoří pak ti ortodoxní Židé, kteří zasvěcují svůj život duchovnu. Tito věční studenti židovství jsou hmotně zabezpečeni ze strany státu. Některým lidem se právě podpora státu této skupině nelíbí. Najdete zde mnoho Židů, kteří Vám otevřeně řeknou, že ortodoxní Židy nemají v lásce.
A co lidé ve stáří, jak je o ně postaráno? V Izraeli se o staré lidi pečuje trochu jinak než jinde ve světě. Takových zařízení, jako jsou u nás domovy důchodců, je v Izraeli málo. V Izraeli funguje to, že o staré lidi pečují převážně tzv. osobní pečovatelé, převážně z řad cizinců. Ti se pak celý den starají o svěřenou osobu. Na tomto se finančně podílí jak stát, tak i děti rodičů. Izrael není země drahá jen pro turisty, je drahá i pro většinu obyvatel. Nájmy za bydlení jsou ve městech velmi vysoké. Je výjimkou, že mladý člověk vlastní byt nebo dům. Další položkou, která není zanedbatelná, jsou výdaje za jídlo. Ale bylo by nesprávné jen tvrdit, že je to země nákladná. Vysokým nákladům odpovídají i poměrně vysoké platy.
Co všechno si Izraelci představí, pokud jde o naši zemi? Je to Praha, kam často odlétají na krátkou návštěvu. Jsou to oktávky, kterých v Izraeli jezdí hodně. Jsou to i názvy některých ulic, třeba T. G. Masaryka. A je to i české pivo, které zde koupíte. Najdete i takové, kteří o naší zemi nevědí vůbec nic, ale těch je opravdu málo. Zařadí Vás pak třeba do Jugoslávie nebo do Čečenska. Celkově mají Izraelci s námi Čechy velmi dobré vztahy. Snad jsme si v něčem blízcí.
V Izraeli nežijí jen Židé, jsou tu i Arabové, kteří jsou občany Izraele. A ne všichni Arabové vyznávají Islám, žije mezi nimi i mnoho křesťanů. Kromě křesťanů katolického vyznání jsou zde i protestanti a pravoslavní. Země je rozdělena do tří pásem podle toho, zda se jedná o oblasti pod kontrolou Izraele nebo o palestinská území s úplnou nebo částečnou kontrolou palestinské samosprávy. Každé pásmo oddělují tzv. check pointy, místa, kde se zpravidla musíte legitimovat a podrobit zběžné kontrole. Za stabilizované situace mohou obyvatelé Izraele cestovat do Palestiny a naopak Palestinci do Izraele. Pokud chce někdo z Palestiny pracovat v Izraeli, potřebuje k tomu povolení, které je obtížné získat. Izraelci téměř na Palestinou kontrolovaná území nevstupují. Mnoho Palestinců však v Izraeli žije a pracuje nelegálně. Pro Palestince je to mnohdy jediná možnost, jak najít práci a uživit rodinu. Ale také je zde malé množství Palestinců, kteří studují na zdejších vysokých školách. Když jsem mluvil s Palestinci, pochopil jsem určité věci a poznal jsem jejich pocity. Pocity ukřivděnosti, pocity, že jsou považováni za něco méně než Izraelci. Téměř každý Palestinec je v názoru na situaci zajedno s celým palestinským národem. Myslím, že se cítí někdy až příliš ukřivděni. Cítí se chudí, ožebračení Izraelem. Nenávidí Ameriku. Abéb má šest dětí, žije na vesnici v palestinském území na severu Izraele. Každý den dojíždí dvě hodiny za prací do Tel Avivu. Nemá rád Izraelce, ale práce, která uživí jeho rodinu, je teď důležitější než jeho cítění. Je muslim, jeho manželka nikdy nebude pracovat, její úlohou je starat se o domácnost. On se musí postarat o rodinu finančně. Říká, že i kdyby našel práci v Palestině, stěží by je uživila. „Platy u nás jsou několikanásobně menší,“ dodává. Věří a přeje si jediné, aby se jeho děti jednou měly lépe. Nezáleží mu tak na jeho vlastním životě, ale spíše na rodině, manželce a dětech. Palestinci se na některých školách vůbec neučí hebrejsky, není výjimkou, že mluví jen arabsky. Abéb se učí základy hebrejštiny až nyní. Domnívá se, že Jásir Arafat je až příliš ústupný vůči Izraelcům, a myslí si, že nemá ani mezi svým lidem velkou podporu. Zastává názor, že jedině válkou se konflikt vyřeší. Většina Palestinců je bez práce, cítí se okradena, okupována na svém vlastním území, pociťují bezmoc. Mám za to, že právě to v nich vzbuzuje nevraživost. Nechci posuzovat Izrael ani Palestinu, chci jen popsat to, co k Izraeli patří.
Rozloučil jsem se zemí, kde se setkává Orient a Západ, různé kultury a různá náboženství. Letiště Ben Gurion se ztrácí pod oblaky a já si v duchu říkám, sbohem, země zaslíbená.